Syn vladykův/3.
| Syn vladykův Josef Kajetán Tyl | ||
| 2. | 3. | 4. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 328–333. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Opět uplynula leta rychlým proudem do moře věčnosti, přes tichou chaloupku lesní zazněl šum jejich; co dlelo v poupěti, rozvinulo se v líbezný květ, a co kvetlo před lety, pozbývalo poznenáhla svižnosti a čilosti, a na místo usměvavého květu nastoupila vážnost co plod zkušenosti. Psalo se roku 1190.
V zahrádce před chalupou seděla sličná, vážná žena v besídce z barvínku a břečtanu uvinuté, a zaměstnávala se prací ženskou. Časem pohlížela ven do lesa, jakoby tam odtud někoho očekávala, a hned zase na dívku, kteráž po zahradě sem tam pobíhajíc květiny trhala a dvě kytky z nich vinula.
Dívka tato byla vzor spanilosti, zosobněná nevinnost, stojíc právě ve věku, kde nelze přísně udati, zdaliž dívka je ještě dítětem aneb již pannou. Když byla obě kytice uvinula, vesele přiběhla do besídky, a upnouc temné očko v nevinnosti na paní v besídce sedící, pravila:
„Tu máte, maminko, kytici, kterou jsem pro vás uvila.“
Takto oslovená přijala kytku s libým usmáním, pocelovala nevinnou dívku na jasné čelo a tázala se zároveň, komu druhá kytka je ustanovena. Dívka se zarděla a šeptala tiše:
„Věnceslavu.“
Sotva byla tak promluvila, vstoupil mladík sličný a štíhlý, přece však silný, do besídky, a spatřiv obě ženské pohromadě, odhodil v rychlosti luk i kuši, jakož i srnce, jejž nesl přes rameno, a pokleknul před starší, kteréž líbaje ruku, mladou dívku zároveň okolo štíhlého pasu obejmul.
„Dnes se mi podařilo, matinko,“ promluvil, „uhonil jsem srnce.“
„Sebe ale také uhonil,“ odpovídala matka, na nižto dívka jako na tajné znamení pokynula, a mladému lovci pak kytku jemu ustanovenou za klobouk lovčí zastrčila. Jinoch pohlednul vzhůru, sňal kytku s klobouku a za kabátec si ji zastrčil, řka v laskavém usmívání:
„Ajhle, já dostávám odměnu jako rytíř zvítěziv na sedání!“ a políbil bělounkou ručinku, ježto mu byla kytici podala, a nyní se pozdvihnul se země, usadil se na lavičku vedle matky a na druhou stranu přinutil dívku přisednouti.
Tak seděly v besídce nyní tři osoby, které se vespolek tak velice milovaly, a netřeba pověděti laskavému čtenáři, že to byla naše Blažena, syn její Věnceslav, a ona dívka že byla Lidunka, dcera Borutova. Oba mladí lidé bavili se v tichém laskavém hovoru, a matka na ně pohlížela s rozkoší i s bolem. Mateřské srdce její plesalo pohledem na oba mladé lidi, na mysli jí tanuly blažené doby první její lásky, a dokud takové myšlení zaujímalo duši její, usmívala se blažeností; brzy však namátly se jí truchlivé, osudné následky toho jejího milování, v duchu spatřovala krvavý boj na Vyšehradě, a srdce její svíralo se bolestí bezejmennou. Dlouho již takovými myšlénkami se obírala, a rozvažovala v mysli, že je čas, aby oba mladí lidé byli od sebe vzdáleni. Vždyť ji pudily k tomu ještě mnohé jiné příčiny! Věnceslav dospěl již oněch let, kde jinocha omrzí život domácí, třeba tak poklidný, kde touží s horoucností ven do šírého světa, kde naň čekají lopoty a trýzně. Bylo sice pomyšlení pro ni bolestné, musiti se rozloučiti se synem, avšak tento sám prozrazoval — ne sice slovy, ale jednáním — náklonnost k životu dobrodružnému, a honil se celé dny za zvěří po hustinách lesních.
Dlouho to trvalo, než uzrál v Blaženině duši úmysl, jakýž měla se synem. Nyní chtěla mu vyjeviti, kdo otec jeho, chtěla mu svěřiti neštěstí své, jež ji co nezkušenou dívku potkalo, chtěla jej vyzvati, aby vyšel do světa a snažil se vděčnost prokázati Soběslavovi, o kterémž nepochybovala, že se posud kdesi ve světě nalezá.
Neznajíc svět, myslila ubohá, že snadno je nalézti jednotlivce, vede-li hledajícího dobrá vůle a vděčné srdce.
Nyní chtěla synovi svěřiti tajemství posud úzkostlivě schované, tajemství ono s listinou, chtěla mu ji odevzdati a odkázati jej stranu této na vlastní rozum a náklonnost. Ještě dnes měl Věnceslav všecko se dověděti.
Probravši se ze zamyšlení svého, spatřila Věnceslava posud vedle Lidunky kvetoucí sedícího a s dívkou nevinně pohrávajícího.
Co chtěla synovi svěřiti, mohlo se státi jenom beze všech svědků, a nyní nevěděla, jak Lidunku na okamžik odstraniti. Vítané bylo jí tedy, že volala Borutova žena Lidunku, aby pomohla jí strojiti večeři, an otec brzy již vrátí se od milířů. Lidunka odskočila, a Blažena pokynula synovi, aby blíže k ní přisednul.
„Milý synu,“ počala Blažena, „nyní přišel jsi do věku, kde rozum lidský uzrává a lépe nahlédnouti může do všeho, co se týká člověka a osudu jeho. Posud žil jsi bezstarostně, znaje jenom příjemnou stránku dnů vezdejších; přišel však čas, kde musím tě seznámiti se starostí a s vážností tohoto života. Poslechni osudy mé a radu mou!“
A nyní vypravovala synovi všecko, co se bylo s ní přihodilo, netajíc mu ničeho; a syn poslouchal s napjatou pozorlivostí, a slzy útrpnosti stály mu v očích. City, jakéž vzbuzovalo v něm vypravování matčino, obrazily se na obličeji jeho, a když povídala matka o nešťastném boji na Vyšehradě, který odňal jí i jemu otce, tu musila ustati v povídání, oba plakali hořce a slzy jejich mísily se dohromady.
Po chvíli ustala Blažena v pláči a povídala o milostnosti a spravedlivosti Soběslava knížete i šlechetné choti jeho, vypravovala též o jejich smutném osudu, jak se to byla od onoho poraněného jezdce dověděla, a doložila, že za nějaký čas po oné události vyslala schválně Borutu do Prahy, aby se o dalších osudech Soběslavových něco určitějšího dověděl.
„Boruta vrátil se z Prahy,“ vypravovala Blažena, „a přinesl truchlivé zprávy, že sok Soběslavův, úskočný Bedřich, sedí na stolci knížecím, a že Soběslav opustil poslední útočiště své — hrad Skálu, a zašel do ciziny.“
„Máti,“ zvolal Věnceslav, „dovolíš-li, hned z jitra vydám se na cestu a budu hledati dobrého knížete, a nabídnu se mu k službám, abych mu prokázal vděčnost, jakou si zasloužil tím, že se tebe tehdáž tak milostivě ujal.“
„Učiň tak, synu můj!“ pravila Blažena. „Ačkoliv srdce mé puká hořem, pomním-li, že musím s tebou se rozloučit a vyslati tě ven do tisícerého nebezpečí života neznámého, přece tak musí býti. Co nemohla učiniti matka tvá, učiň ty dle nejlepšího vědomí svého. Odevzdám ti listinu Soběslavovu a s požehnáním svým tě propustím; nemyslila bych však, abys hned z jitra domov opustil, jeť potřeba mnohých příprav na cestu.“
„Nikoli, máti,“ odpověděl ohnivý Věnceslav, „nesmím váhati. Přípravy mé jsou brzy učiněny; nevezmu s sebou nic, leda luk a kuši a požehnání tvé. Čím dříve pak se rozloučím, tím dříve vykonám povinnost, kterouž tys mně uložila, tím dříve vrátím se opět k tobě a k —“
Tu zarazil se a nemohl mluviti dále.
„A k Lidunce?“ doložila matka.
Věnceslav se zarděl, a matka pravila dále:
„Vím, že ji miluješ, a neprotivím se náklonnosti tvé, kterouž Lidunka zasluhuje. Vzdálení od sebe bude vám zkouškou obapolné lásky, a je-li v tom vůle boží, shledáte se opět. Nermuť se, synu můj,“ pravila dále, vidouc jeho truchlivost, „a nepřidávej bolesti srdci mému!“
A Věnceslav objal matku a skryl obličej uslzený na ňadrech jejích a plakal hořce.
Zatím se byl Boruta vrátil k domovu, a hledaje Blaženu i Věnceslava, nalezl oba v pláči v zahradní besídce. S podivením tázal se po příčině jejich zarmoucení, a Blažena vyjevila mu ji, zamlčíc posud okolnost onu s listinou. Boruta mlčel dlouho a rozvažoval na mysli slova Blaženina. Jsa muž moudrý a zkušený, schválil úmysl tento, jakož i rozhodnutí Věnceslavovo, doloživ, že z jitra Věnceslava na hodný kus cesty vyprovodí. Nyní nastala pro všecky smutná povinnost, aby o tom zpravili manželku Borutovu, a především — Lidunku.
Boruta vzal věc tuto na sebe a při večeři vyjevil všecko manželce i dceři, které hned s počátku se divily, vidouce Blaženu i Věnceslava uslzeny a truchlivy a otce zamyšleného, a nemohouce příčinu toho uhodnouti. Borutova manželka dala se do pláče a Lidunka byla by při vyjevení otcovu sklesla k zemi, kdyby ji Věnceslav nebyl zachytil mocnou paží. Nastalo hoře všeobecné; všickni seděli dlouho do noci a slzeli, až povážlivý Boruta radil, aby se na lůžko odebrali a hoře zaspali, Věnceslav že má odpočinutí zapotřebí, aby se posilnil na dalekou cestu. Všickni odebrali se na odpočinutí, avšak úkojný sen vzdaloval se od jejich lůžka, a nastávající šero ranní nalezlo je posud bdící a slzící.
Nebudeme popisovati truchlivé loučení, jenom to budiž praveno, že Věnceslav a Lidunka slíbili sobě věrnou, věčnou lásku u přítomnosti rodičů, a že Věnceslav obdržev požehnání matčino a listinu Soběslavovu, rozžehnal se se všemi, rychle se vzchopil, a převěsiv kuši a luk přes rameno, s Borutou kvapně z chalupy odešel. Ženské ostaly v chalupě a pohlížely za odcházejícími, až tito v houštině lesní zanikli. Ještě jednou obrátil se Věnceslav, pokynul rukou všem, a více nebylo jej viděti. Ženské objaly se nyní vespolek, a slzy jejich splývaly v sebe.