Syn vladykův/1.

Syn vladykův Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 313–321. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slunce ubíralo se za hory a pozlacovalo báně slavného Vyšehradu. Tiší větérkové drali se zvědavě otevřeným oknem do komnaty ozdobené, v nížto na bílém lůžku ležela ubledlá postava ženská. U hlav lůžka seděla jiná žena, dle obleku služce se podobající, a pohlížela útrpným okem na dívku, jejíž smysly poutal spánek hluboký. Spící dívka nebyla však žádná jiná nežli nešťastná Blažena, kterouž po osudném boji, jenž odňal jí zároveň otce i manžela, vnesli omdlelou do oné komnaty. Přičiněním lékařů a služek kněžniných procitla ze mdlob, ale upadla do hlubokého spaní, v kterémžto posud pohřížena ležela. Teprv když zanikla poslední rudá záře světla denního, trhla sebou Blažena, a služka naklonila se nad ní. Blažena otevřela oči, ohledla se vůkol a zvolala:

„Kde jsem? Co se to se mnou děje?“

„Upokoj se, dívko neznámá,“ volala služka jemným, srdečným hlasem, „jsi na slavném Vyšehradu, sídle Soběslava spravedlivého.“

„Spravedlivého Soběslava?“ tázala se opět Blažena, a jakoby tímto slovem byla upamatovala se na strašlivou událost, doložila: „Ach, spravedlnost jeho je ukrutná.“

Více promluviti nemohla, nebo oči její zalily se slzami, hlas její zaniknul; upadla znova do stavu jakési necitelnosti. Po hodné chvíli vyrvala se ze stavu tohoto a pravila:

„A což ty chceš u mne, panno knížecí?“

„Nejsem panna knížecí, ale věrná služka dobrotivé a šlechetné Elišky, kněžny a choti Soběslavovy,“ odpověděla služka. „Ta velela mi, abych ošetřovala tebe, nebo má paní milostná zvláštní útrpnost s tebou.“

„Kněžna sama ujala se mne ubohé?“ volala Blažena.

„Ano, sama kněžna,“ pravila služka dále, „a ctný Soběslav nahradí ti ztrátu, jakous, dívko nešťastná, utrpěla. On sám chce býti tobě otcem a co takový postarati se chce o tebe i o dítě tvé.“

Při slovech těchto zachvěla se Blažena, neboť teprv nyní poznala celý bídný stav svůj, a obě dívky zamlčely se, každá svými vlastními myšlénkami se obírajíc. Nyní stála Blažena samotná v širém světě, byla sirotkem bez otce i matky, sama byla matkou, avšak otec dítěte, jež chovala pod srdcem, byl taktéž mrtev, a ačkoli byl on původem jejího neštěstí, jako býval jindy nevinné dívce původem blaha, ačkoli byl vrahem otce jejího, přece ozýval se v srdci jejím hlas, který chtěl jej omlouvati. Avšak nová upomínka na zavražděného otce objevila jí soucit ke Kochanovi co hřích do nebe volající. Tak trápila sama sebe, a jsouc dívka nezkušená, byla by podlehla návalu děsných myšlének, kdyby ji nebyly vytrhly ze zamyšlení blížící se kroky lidské.

Dveřmi do komnaty vedoucími vstoupila paní ušlechtilá, důstojnosti královské. Za ní kráčely jiné dvě ženské, jejichž chování jevilo, že jsou služky oné paní. Blažena upamatovala se, že paní tu již kdesi viděla, a když i služka k její posluze ustanovená s největší uctivostí vznešené paní vstříc pokročila, poznala v ní kněžnu českou, manželku Soběslavovu.

„Jak se má nemocná dívka?“ tázala se vznešená paní.

„Již procitla, ctná kněžno,“ odpovídala služka, „a ráčíš-li, sama ti odpoví.“

Po těchto slovech přistoupila kněžna k lůžku Blaženinu a opětovala první svou otázku.

Blažena, náramně překvapena návštěvou kněžninou a předešlými myšlénkami svými jako pomatena, nevěděla, co má odpověděti. Zardělý obličej svědčil o rozpačitosti její.

„Nestrachuj a neostýchej se, dívko spanilá,“ promluvila dále kněžna jemným hlasem; „třeba kněžnou, jsem přece vždy ženskou, a tobě odpověděti je, jak bys odpověděla vlastní matce.“

„Vznešená paní,“ promluvila Blažena po chvíli, „odpusť prosté dívce, na niž padá záře tvé milosti, neumí-li odpověděti slušně, jak by se patřilo mocné kněžně. Smrt otcova i smrt —“ v tom se zajikla, brzy však mluvila dále: „Smrt otcova i toho, jenž původem je veškerého neštěstí mého, dojala mne tak, že jenom milosti tvé děkuji, žiji-li ještě. Dovol mi však, ctná kněžno, abych směla býti upřímnou, abych směla vysloviti prosbu, abys propustila mne, dívku nehodnou milosti tvé, do chýše otcovské tam v temném lese, abych ukryla se před světem nespravedlivostí i spravedlivostí ukrutným, abych tam oplakávala nešťastný osud svůj.“

Blažena, která se byla octnula divnou příhodou na výsluní, aneb spíše uprostřed bouře tohoto světa, byla neštěstím svým jako proměněna. Předešlá ostýchavost její byla zmizela, a sama kněžna podivila se takové řeči její nemálo, an byla dříve povždy pozorovala na ní jakousi bojácnost, vyplývající z neznámosti tohoto světa.

Neštěstí jest však trpkým a rychlým učitelem; jím sestárne za den rozum jinochův, vlas muže jím zbělí a stařec jím klesá v tmavý hrob. Kněžna byla také v životě svém zakusila již trpkostí hojnost, a protož bylo srdce její tím příchylnější k trpící dívce.

„Nezoufej!“ pravila, když byla Blažena se zamlčela, „to nesluší křesťanu. Zůstaň u dvora šlechetného Soběslava tak dlouho, až otrneš od strašlivé rány osudu, až nabudeš nových opět sil, až manžel můj nahradí ti, co ne on, ale svatá, neúprosná spravedlnost tobě učinila. Zachovej se tomuto životu ne pro sebe, ale pro plod nešťastné lásky své!“

Blažena se zarděla ještě více, a šlechetná kněžna opustila po těchto slovech komnatu.

Blaze působila milost knížecí na ubohou Blaženu, a slova útrpnosti, která zaslechla z úst důstojné paní, vylila se co hojivý balsám do bolné rány srdce jejího.

Znova zabrala se do myšlének, které však měly něco docela jiného za předmět. Nemajíc, koho by milovala, umínila si lásku svou věnovati docela nevinnému stvoření, kteréž chovala pod srdcem. Cit mateřský, z citů nejmocnější, počal se v ní ozývati; jím zapomněla na všecky přestálé strasti, an se jí v něm jevil počátek budoucí blaženosti, kteréž byla se již odříkala.

Vždy hlouběji a hlouběji zabírala se do dnů budoucích, a když za takových myšlének zastřel dobročinný spánek smysly její, těšily ji sny radostné, v nichžto jevil se jí malý andílek, který podával jí růže, olámav napřed ostré trny jejich. Na dítěti měla se tedy dočkati radostí, to mělo jí nahraditi, v čem neblahý osud proti ní se provinil.

Když Blažena procitla, viděla se v komnatě samotnou. Podivně posilněna povstala z lůžka a otevřela okno, aby čerstvý, ranní vzduch vsála do sebe.

Sotva že však přistoupila k oknu, odskočila opět od něho, nebo spatřila ono prostranství, na kterém osudný pro ni boj se byl odbýval. Veškerá mysl její se znova pobouřila, a kdyby vzhůru pohlédnouc nebyla spatřila obraz královny nebes, která chovala v ruce božské neviňátko a s libým úsměvem na ně i na Blaženu pohlížeti se zdála, byla by sklesla bez sebe k zemi.

Pohled tento ji však posilnil tak, že se uvrhla před obrazem milostným na kolena a ve vroucí modlitbě žádala ji o ochranu a přímluvu u trůnu otce nebeského.

Útěcha vešla modlitbou v srdce její, a blížící se kroky vytrhly ji z pobožného roznícení. Přicházela ona služka, kterouž byla včera u lůžka svého sedící spatřila.

„Bůh tě pozdrav ranním jitrem!“ počala služka. „Milostivá kněžna posílá mne, abych přinesla jí zprávu o stavu tvém, a vidím, že mohu jí zvěstovati novinu potěšitelnou.“

„Děkuji, dívko útrpná,“ odpověděla Blažena, „za pozdravení tvé. Rci šlechetné paní, že nehodná dívka já milostí boží i milostí její jsem potěšena a posilněna, a že srdečně prosím ji, aby dovolila mně odejíti z hradu slavného do tiché chaloupky lesní!“

„Nikoli, dívko, to ti nebude povoleno. Zde máš ostati tak dlouho, až porodíš dítko své, dítě Kochanovo, co budoucího nástupce dědin otcovských. Pak nepůjdeš více do sprosté, chudobné chaloupky, ale do slavného bohatého Týnce, jehož po manželu ty máš a dítě tvé děditi.“

„Pro Bůh!“ zvolala Blažena zardělá, „to nemůže nikdy se státi, abych přijala to, co mi nenáleží, náležeti nemůže a nesmí. A kdyby se tak státi mělo, prvním dnem opustím sídlo nádhery, kde by každý den nová pro mne muka zrodil, a zajdu do skryté chaloupky otcovy.“

„Nevzdoruj mocné vůli ctného Soběslava,“ počala služka. „Marné bylo by vzdorování tvé; neboť chce on učiniti podle spravedlnosti tobě, jak byl přislíbil.“

Blažena chtěla dále ještě odmlouvati, ale řeč její přetrhly kroky a řinkot ostruh na chodbě před komnatou zaznívající, a brzy vstoupil do vnitř Radivoj, onen rytíř, jenž byl odvedl Kochana od oltáře snubního, a který přicházel, aby potvrdil pravdivost slov služčiných. V ruce nesl listinu s pečetí knížecí.

„Buď pozdravena od věrného služebníka knížete spravedlivého!“ počal Radivoj, obrátiv se k Blaženě. „Kníže Soběslav vzkazuje ti milost svou, a aby dovršil míru spravedlnosti své, kázal mi odevzdati tobě listinu tuto. Ode dneška jsi ty paní na Červeném Týnci, který přináleží tobě i dítěti tvému po Kochanovi i se vším příslušenstvím. Nezdráhej se,“ pravil dále, když Blažena listinu přijmouti se zdráhala, „abys nevčasnou ostýchavostí nepohoršila milost knížecí!“

A skoro mocí vnutil jí listinu a doložil:

„Zůstaň u nás tak dlouho, dokud se ti líbí, pak dá ti ctný kníže dostatečný průvod, který by tě uvedl na Týnec.“

A s těmito slovy odešel z komnaty.

Z prosté dívky stala se Blažena nyní bohatou paní; strach a bázeň její před utrpením, do kteréhož ji chudoba v lesní chaloupce otcovské uvrhnouti musila, zmizely — avšak nemohla se Blažena z toho všeho radovati. Byloť bohatství její zakoupeno krví dvou mužů, kteréž druhdy tak velice milovala! Proto nemohla radost vstoupiti v srdce její, proto žádala služku posud zde stojící a jí štěstí ze srdce přející, aby pomlčela a samotnu ji zanechala.

Dívka učinila dle žádosti Blaženiny, a vidouc se tato samotnou, ukryla listinu bedlivě za ňadry s pevným předsevzetím, že jí nepoužije.

Nechtěla míti totiž ničeho, co se zdálo, aspoň zdáti se mohlo vynuceným, a soudila ve své prostotě, že nebyvši s Kochanem oddána, práva ke statkům jeho nemá. Jak by byla mohla také žíti na hradě, kde muselo ji vše pamatovati na někdejšího miláčka, kde měla spatřovati denně onu kapli, z níž přišel otec vyrvati ji z pobožnosti po oné hádce s Kochanem, od kteréž doby vlastně již počalo její neštěstí! Jak by byla mohla veleti čeledi té, kteráž ji byla dle vypravování otcova potupila? Či měla se vydati opět v nová potupení, vrhnouti se v nebezpečí života, kteréž hrozilo jí od četných přátel Kochanových, kteří ji pro něho museli nenáviděti, jej na ní mstíti? To všecko tanulo jí na mysli; čeho však směla ona se odříci, to musila zachovati dítěti svému. Počítala na jisto, že porodí syna.

Ten bude moci, myslila sobě, s jiným a plným právem hlásiti se o statky otcovské, ten dovede si je vydobyti a také hájiti, neboť nepochybovala, že zdědí po otci statečnost a udatnost jeho. Proto ukryla bedlivě drahocennou listinu, a aby nebyla přinucena nastupovati v práva, kteráž jí ona dávala, umínila si, že tajně opustí slavné sídlo knížecí a odebéře se do skryté chaloupky lesní. Tam, umínila si, budu vychovávati syna svého, a až dospěje let, zjevím mu všecko. On ať učiní pak dle rozumu a srdce svého. Mužští mívají vždy lepší náhledy ve věcech takových.

S tím upokojila se, a jediné, co si přála, dříve než by odešla do skryté neznámosti, bylo to, aby naskytla se jí příležitost, aby mohla se poděkovati šlechetným, milostivým manželům knížecím. Příležitost naskytla se jí brzy. Přistoupivši k oknu, na protější straně komnaty ležícímu, pohlédla do krásné zahrady, kterouž byl druhdy kníže Oldřich na holé skále dal založiti pro milovanou Boženu, a spatřila tam procházející se knížecí manžely. Vítanější příležitost nemohla se naskytnouti, nebo tam byli oba vznešení dobrodincové její.

I neváhala a vyběhla z komnaty. Brzy nalezla schody, po nichžto dolů sestupovala, a octla se na velikém prostranství, kteréž poznala s hrůzou co ono místo, kde pozbyl otec i milenec její nevěrný života.

Brzy se však zpamatovala a vběhla opět do části hradu, z kteréž byla vystoupila, nebo poznala, že musí jinde, na druhé straně přístupu do zahrady hledati. I spěchala chodbou dále a dostala se ke skleněným dveřím, jimiž bylo pohlédnouti do zahrady.

I otevřela je neprodleně, sešla několik stupňů dolů a dala se v tu stranu, kdež byla dříve knížete Soběslava s chotí Eliškou spatřila. Když byla blížící se hovor jejich zaslechla, postoupila stranou ke křoví růžovému, a když se byli knížecí manželé přiblížili, vrhla se před nimi na kolena. Kníže i choť jeho zarazili se pohledem na ni, brzy však oba poznali dívku, již obzvláštní milostí svou byli obdařili.

„Aj, dcero Příborova,“ zvolal Soběslav laskavě, „povstaň, nebo nesluší paní Týnecké v prachu ležeti.“

„Odpusť, slavný pane,“ volala Blažena, „odpusť, že tě do sídla blaženosti a odpočinutí od mnohých starostí pronásleduje vděčnost má! Přijmi ty i ctná choť tvá díky prosté dívky a nezavrhuj je, jakož jsi nezavrhl ubohou, opuštěnou dívku, ale obsypal ji bohatými důkazy knížecí milosti!“

„Nezasluhuji díků tvých,“ odpovídal kníže, „nebo učinil jsem jenom dle povinnosti knížete, kteráž je trestati bezpráví a chrániti potlačenou nevinnost proti každému, byť i nejvyššímu a nejmocnějšímu. Nebažím po slávě, ale jenom po jméně spravedlivého.“

„Povstaň,“ doložila šlechetná Eliška, podávajíc Blaženě ruku svou k políbení, „povstaň, nevinná oběti panské bujnosti, a neděkuj nám, ale knížeti nebeskému.“

„Odevzdal ti věrný náš Radivoj listinu?“ přejal opět Soběslav slovo.

„Odevzdal, pane slavný,“ odpovídala Blažena, „a dovol mi aspoň, abych políbila otcovskou ruku tvou!“

A když byl Soběslav učinil dle prosby její, prosila Blažena, aby jí bylo dovoleno ještě dnes odebrati se z Vyšehradu.

„Což se ti nelíbí u nás?“ tázal se Soběslav, „či spěcháš nastoupiti statky své?“

„Nespěchám, ctný kníže,“ dala Blažena za odpověď, „avšak mním se v slavném sídle nebýti na místě svém. Dovol tedy, ať odejdu a ve skrytosti modlím se za blaho tvé i šlechetné choti!“

„Nuže budiž,“ pravil Soběslav, „dnes však to nemůže býti. Již musíš pobyti zde několik ještě dní, pak ti dám průvod, jaký sluší se paní Týnecké, a propustím tě se žehnáním.“

Blažena chtěla odmlouvati, avšak Soběslav i Eliška dali jí rukou znamení, aby pomlčela, a rychle vzdálili se od ní. Blažena pohlížela za vysokými dobrodinci svými, až zašli v stinné chodbě stromové, a ubírala se nazpět do hradu. Nerozvažujíc dále, zdali slušně bude jednati čili nic, umínila si, že tajně opustí Vyšehrad, aby nemusila přijmouti průvod od knížete a jednati proti předsevzetí svému.

Druhého dne nebylo po ní na Vyšehradě ani stopy.