Svatební noc (Kukla)

Údaje o textu
Titulek: Svatební noc
Podtitulek: Obraz ze života o jednom aktu
Autor: Karel Ladislav Kukla
Krátký popis: Děje se r. 1866 v Krkonoších u chatrče matky Petrovy.
Zdroj: KUKLA, Karel Ladislav. Svatební noc. Praha : M. Knapp, 1889.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Antologie z oper/Svatební noc – shrnutí děje operního zpracování této hry
  • Barbora, shrbená, bělovlasá stařena.
  • Petr, ramenatý mladý horal v chudém vesnickém obleku. Vlasy mu splývají zcuchány na čelo. Na hlavě má plstěný klobouk s červenou pentlí. Neurvalý hoch.
  • Jakub Staněk, statný sedlák v pokročilejším věku. Svátečné oděn. Kalhoty do bot. dlouhý plášť a širák.
  • Krista, mladá žena, zahalená černým šátkem, pod nímž má bělostný oblek svatební.
  • Martin, stařec v ošumělém šosatém kabátě, sehnut pod příhradou se sklem a slámou.
  • Důstojník i dva vojáci vesměs v uniformách pruské pěchoty z roku 1866. — Vojáci mají pušky s dlouhými bodáky.

Úprava jeviště

editovat

(Skalnaté úbočí na horách. V levo chatrč opřená o skalisko, v ní dvě okénka a vetchá dřevěná vrátka. Vyschlé řečiště skalní bystříce uprostřed; přes ně vede chatrná lávka. Zcela vzadu rokle s podélným návrším a cestou od vesnice přes hory. U můstku v pravo studánka hrazená balvany a na právo les, kde mizí stezka od chalupy v houštinách.)

* * *

(Smráká se. — Žlutavý pasvit západu ozařuje lesní mýtinu prořidlými haluzemi sosen a bříz. — Od vzdálené vesnice zalehnou poslední akkordy klekání.)

Výstup 1.

editovat

Martin s Petrem přicházejí po lávce z lesa, majíce hlavy obnaženy.

Martin (zastaví se). Hej, Petříku!

Petr (nevlídně). Co chcete?

Martin. Jsi juž doma, pustím se zas teda zpátky! (Pokřižuje se a posadí čepici do týla.) Slunce je za horama a ty’s mne zaved’ hodně z cesty!

Petr (zamračené). Zaplať pán bůh za vyprovození. —

Martin. No. krom tebe nevšim’ bych si dnes žádného po svých trampotách a strachu z těch Prušáků! Ale — pro boha tě prosím, co ti bylo!? Ležel’s v lese, zrovna před ukrutným srázem, že mne až obešla hrůza! (Důvěrně.) To jsi nejspíš hodně pil?! … Viď?! …

Petr (škubne sebou). Strejče!? …

Martin. No co? — Tak mám věřit’, co mi ráno všude povídali, … že se ti dnes holka vdává a ty’s proto přišel o poslední ždibec zdravého rozumu? (Chopí ho za rameno.) Snad by’s nefantaziroval pro mladou Staňkovou? Pro ženskou zástěrku … ty!?

Petr (zaťav zuby). A proč ne!?

Martin. I pro pět ran! Bylo by to k smíchu u toho, co si ze všech jen blázny tropil! …

Petr (vybuchne). Ne ale z Kristy! (Popojde od něho a sedne na okraj studánky.)

Martin. No nezlob se a nekoukej tak jako drahé časy! (Jde k Petrovi.) Však já vím, jak jste se dlouho namlouvali a že tě nechala pro sedláka! Ale proto snad nebudeš vyvádět!? … Jdi mi s tou láskou za nynější doby! (Zatřese ním.) Ty … Slyšíš? —

Petr. Co!? (Pozdvihne hlavu.)

Martin. Podívej se! (Cinká penězi, jež vzal z opasku.) To jsou vzdechy, vlásky a očička, … tohle máš tu lásku ženského plemena! Není potom hřích pro jednu bláznit, když teď — šmahem všecky koupíš!? To mně nezapřeš — (máchne rukou). A nikdo juž to taky nepředělá! …

Petr (vstane a vjede prsty do zcuchaných vlasu). A pak prý je mezi námi spravedlivosť! (Zasměje se potupně.) Ale já si najdu spravedlnosť sám, že se lidi budou divit … (zahrozí k úvozu vzkřiknuv) a div oči na tom nenechají! —

Martin (stáhne mu ruku). Jen u čerta přestaň s tím hrdinstvím! Styď se! Jsi juž beztoho v pověsti a proto ti ve vůkolí přezdívají!

Petr (zpurně). To vím!

Martin. A líbí se ti jméno — Petr divoch? Snad! Jsi v jednom kuse na štíru s chasníky ze vsi a juž si tak odjakživa zdivočile vedeš, že se tě tu každý bojí! Jak pak neměl tatík Kristě zbraňovat’ … (Rychle.) A věř, že se tě jen pro tuhle to zřekla!

Petr (posupně). Ó což vy, chytráci! Kdybych byl živ jak ten nejhodnější, stejně se budete po mně ošklebovať a koukať, jako bych byl ňáký znamenaný, — protože jsem chudák člověk, který je rád, nají-li se bramborové šlichty, ale nepodlézá při tom nadutým sedlákům! (Prudce.) Sám jste prál, že jenom měšec platí a teď taky tak mluvíte? (Mrští kloboukem o zem.) Eh, jste vy to hloupí, zpozdilí a zotročilí!

Martin (spráskne ruce; živě). Mél’s teda dokázat, že’s onačejší a máš cit a srdce, — o kterých my nic nevíme! Ale ty? Hned před ohláškou doběh’s do vsi, Kristu pohaněl a ruku vztáh’ — na otce svojí holky! Pěstí jsi udeřil starého člověka! Fuj, — na takovéhle věci!! (Zhurta.) Pomoh’ jsi si!? Dokázal’s jen, že se ti nedělá křivda, když ti přezdívají divochů a neurvalců!!

Petr (otočí se křiknuv). Dost! — Juž nechci od vás taky ani slova! (Chopí ho za šat u bidla.) Za tohle jste špatný zrovna jak’ ostatní! Co jsem vám udělal, že mne hanobíte? — Nebo vás poslali na výzvědy!? — Co? — Tak si mezi ně taky jděte! (Odstrčí ho prudce.) Jděte, nebo …

Martin (zavrávorá uděšeně). Co děláš!?

Petr (blýskaje očima). Sice se stane neštěstí! (Prudce odejde k chatrči. Zdvihne kámen a udeří několikráte do zavřených vrátek.)

Martin (zvedne čapku, jež mu slétla na zem). Můj Spasiteli, — to patří na šedivého blázna! Patří! Je zle, … vojna, … všude Prusa plno a pan Martin tropí komedie! … Plete se, do čeho mu nic není a trmácí nohy do skal — za takovými divochy! (Jda přes lávku tluče se do čela.) Škoda, že si tak zakládáš na svých zkušenostech … ty starý, plesnivý hlupáku!! (Zmizí v úvoze.)

Petr (opakuje zabušení silnými rázy. Pak se rozhlédne). Udělalo se juž tma dočista! Teď je na statku asi radosť a jásot! Napilí svatebčané dali se do zpěvu … Sedlákovi přejou boží požehnání a Kristě muzika hraje, je tam veselo, … smích, tanec a vejskání! Juchuchu!! (Divoce.) A já jsem tu v lese sám, když moje děvče slaví … svatební noc! (Křikne udeřiv se v prsa.) Sám, … jako tulák! — Jako ta štvaná zvěř!! —

(Okénko v chatrči se otevře.)

Barbora (objeví se v něm). Kdo to?

Petr (zhurta). Jen otevřete!

(Nad vrcholky stromů začne se šeřit stříbrný odlesk měsíce.)

Výstup 2.

editovat

Petr. Barbora, pak Staněk a Krista.

Barbora (úzkostně). Kdo je tu! Vojáci? …

Petr (přistoupiv k oknu). Ne! Jsem to já!

Barbora (radostně). Petr!? (Zmizí od okénka.)

Petr. Mně jste se nenadála!?

Barbora (vyběhne z chýše). Třásla jsem se o tebe! Včera’s odešel a víc jsi se nevrátil … Nespala jsem celou noc! …

Petr. Však víte, co se stalo! Z toho se krev ve mně vzbouřila a chtělo mne to zrovna zadusit! Nemoh’ jsem vydržet pod střechou! —

Barbora. A kde’s bloudil?

Petr. Sám nevím — pro žal a hněv.

Barbora. Ne ale — u vsi?

Petr (zprudka). Oh, co nejdál’ od ní …

Barbora. Nevíš teda, že se dějou v tam tu stranu divné věci! Po polednách slyšela jsem střílet … Potom zář ohnivá rozlila se po nebi a co lidí jsem tu zhlídla béžeť, … byli vyděšeni — jako v outěku! …

Petr (křikne). Snad před Prajzem!

Barbora. Kdo pak ví? Nešla jsem přes prah, ale máme vojnu a jsme na samých hranicích. —

Petr (úzkostné). Ó to by bylo hrůza, matko, kdyby zrovna dnes …

Barbora. Což by’s někoho litoval?

Petr (zhurta pozdvihnuv ruku). Ne ne! To ne! …

Barbora (hladí ho něžně). No, vzpamatuj se!

Petr (vymkne se jí vášnivě). Dal bych i duši pro ni … ale dřív’ musím jeho dostat’ do rukou! Jen ať se octne sedlák někde sám naproti mně! (Zasměje se divoce.) Potom budou moci o divochu teprv povídať!

Barbora (rychle k němu). Tak nemluv, — sic padneš v záhubu! (Prosebně.) Já ti radš půjdu ustlat’, Petře! Utrmácel jsi se, snad teda drobátko zdřímneš! … (Konejšivě.) Pomodlím se za tě, aby se ti vrátil pokoj a přišly jinačí myšlénky… (Belhajíc zmizí v chatrči, kdež potom zazáří tmavá okna světlem kahanu.)

Petr (sám). Taky jsem se modlil … včera i dnes ráno … se zavřenýma očima v lese … zrovna u propasti, kde mne Martin večír našel!… Udělat než jeden krok a … (Couvne. Drsně.) Proč sebe trestat! … Proč sebe!? (Z daleka zarachotějí vojanské bubínky; on se zarazí.) Co to!? (Do přitlumených zvuků vpadne ostrý ryk píšťal a pochod jich zavíří lesem.)[1]

Petr. Prušáci! — Jsou juž na horách! — Matka se teda nemýlila! … (Běží k lávce a hledí k úvozu.)

Jakub (objeví se v záři měsíce z rokliny za můstkem. Podpírá Kristu, zahalenou v černý šat. Sedláka kryje řasný plášť a širák zastírá mu zpola obličej. — Zůstanou stát polekáni a naslouchají tichnoucímu pochodu, jenž ve skalách pozvolna zmírá.)

Petr (křikne úžasem).

Jakub (zahaliv ženu ještě víc, kráčí s ní dál do lesa urychleným krokem).

Petr (omámen). Tohle je klam a šalba! (Odběhne na lávku.) Staněk a Krista!? Ne, to není možná! Jenom v pomatené hlavě zjevilo se ňáké mámení! (Přejede dlaněma oči.) A přece jsou to oni! Vidím je tam! Mířejí na stráň! … Kam? … Co se to asi děje!? (Kvapí v pravo.)

Barbora (vyjde z vrátek.) Tak poslechni! Pojď spat! —

Petr (zjeví se na stezce, kudy šli Staněk s Kristou, plíží se za nimi s vytřeštěným zrakem).

Barbora. Hej, Petře!

Petr. Za nima … Jen za nima! … (Zmizí v skalinách.)

Barbora. Uprch’ a nedal ani odpověď!? … … A proč!? (Zalomí rukama.) Neměla jsem s něho spustiť oka, ale vzít’ a dovést’ ho až pod krov násilím! Je divná krev po otci a snad se mi juž nenavrátí … (Zahrozí k lesu.) Za to můžete jen vy tam dole! Však vám nesmí dát bůh taky štěstí, je-li ňáká spravedlnosť na světě! …

(Měsíc vypluje nad stromy a světlo rozlije se jasné po krajině.)

Výstup 3.

editovat

Barbora, Jakub a Krista. Později Petr.

Jakub (sestupuje stezkou nad chatrčí. Ku Kristě, jež se mu bez vlády na rameno podepírá). Jak ti je, dušinko?

Krista. Síly mne opouštějí …

Jakub. Vidím to! Byla by nelidskosť chtíť s tebou dál! … Chvála bohu, že jsme juž u stavení … Tam drobet okřeješ a je-li možná, — zůstaneme tu do rána! …

Barbora (ucouvne zprudka). Sedlák a ona!? Dnes bloudějí po horách … v noci … a tady!?

Krista (se rozhlídne). Jakube, prchněme odtud! Což jsi přišel o rozum, že nepoznáváš místo, kam mne vedeš? (Vymkne se mu.) Pryč! Já půjdu radš na samý konec světa!

Jakub (ji přitiskne rychle k sobě). A Stojíš sotva slabostí! … Ó ne! … Jsou tu snad taky jenom lidé! … (Zachmuřen k sobě.) Hrozím se sám, … ale mám ji nechat v skalách zahynout!? (K Barboře.) Hej, matko! …

Barbora (jež divoce hleděla na příchozí, odvrátí se). Teď teprva věřím, že se dějon zázraky!

Jakub (chraptivě). Což mne neslyšíš?

Barbora. Co chceš!?

Jakub. Jen milosrdenství!

Barbora (otočí se zprudka k němu). Vy dva!? Vy boháči? Posmíváte se žebračce … viďte!? (Napřáhne ruku.) Jděte!

Jakub. Stařeno! —

Barbora. Jděte!!

Petr (se v tom zjeví za nima u cesty. Spatřiv mluvící přikrčí se za skalisko).

Jakub (uchvátí Barboru za ruku. Rychle a přidušeně). Ty se mýlíš! Už jenom dva uprchlíci, kteří nemají kam hlavy sklonit, prosejí na dnešní noc za přístřeší! … Nechceme moc! — Než otep slámy na holé zemi! …

Barbora (křikne). Pomátly se ti smysly?

Jakub. Divíš se? Povím ti, co se stalo! … (Rychle.) Dnes ráno jsem byl nejšťastnější člověk … Bral jsem si Kristu! — Však po polednách … hejno Prušaků najednou vpadne do vsi … Hodujem’ a nikdo se ničeho nenadál!… Dopadli tam naše vojáky na outěku a začla řež! … Řada chalup lehla popelem … (Svěsí hlavu.) Náš statek byl mezi nimi …

Barbora (v úžase). Vyhořeli jste?

Krista (jako ozvěna). Ba vyhořeli …

Jakub. Já chránil, co se ještě dalo a tu cizí důstojník, co oheň svévolně spůsobil, měl se ke Kristě tak směle a nestydatě, že hněvem bez sebe — odhodil jsem toho ničemu! — (Pomlčka.) Dal mne zbíť, — zahnat od trosek hořce získaného jmění — i s plačící mojí ženou … (Zdvihne obě ruce zasupěv.) Ten ďábel! (Sklesle.) A nám zbyl než holý život! … (Rozhrne šátek, jenž zahaloval Kristu. Pod ním se objeví svatební pestrý přístroj.) — Tu se podívej! …

Barbora. Svatební oblek … (Dojata.) Ještě s pentlema a kytičkama z rozmariny! …

Petr (v úkrytu). Chudinka! …

Jakub. Všecko se rozprchlo a my se octli v lese sami dva … opuštěni! … (Ukáže k ženě.) Jí tatík stůně, tak chcem’ k jeho chalupě … (Mávne v levo.) … tam za horou! Ale mou ženu juž schvacujou ty hrůzy … V patách za náma je slyšet pochod Prajzů, … nad hlavou je noc; já klesám a ona umírá! — Tak řekni zas: „Jděte“ — Vyžeň nás, jest-li máš k tomu srdce …

Barbora (chopí Kristu). Ne ne! Odpočiň si u nás nešťastnice! Je už dost na božím trestu! (Tvrdě k Jakubovi.) Ty’s ale muž, … ty můžeš přespat v lese! Kdyby se najednou Petr vrátil … víš, co by se mohlo stát!? — Toho se bojím, … rozumíš? … Tak odejdi — a ráno si přijď pro svou ženu!

Jakub (couvne). Jít od ní? … Já!?

Krista (zavěsí se naň). Ne! Nesmíš! …

Jakub. V první den manželského života?

Krista. Já tě nepustím! (Tulí se k němu.)

Jakub (k Barboře). Slyšíš, co řekla?

Barbora. Jak sami chcete! … (Jde k chýši.)

Jakub. Tak přece počkej! (Pohlédnuv na ženu.) Mluvila’s o Petrovi! A což, nechám-li ji tady, a on potom … taky přijde!?

Barbora. Skreju ji u sebe … a nic nezví!

Jakub. To že uděláš?

Barbora. Udělám! (Zdvihne ruku.) Jako že je pán bůh nade mnou! …

Jakub (něžně ku Kristě). Teda jdi! … držíš se sotva na nohou … Musíš jít! Neboj se! (Zašeptá.) Daleko nebudu …

Krista (třesouc se). Ty to chceš sám? …

Jakub (pevně). Chci! …

Krista (sklesne mu na prsa). Dala jsem slib, že tě budu poslouchat! …

Barbora. Tak jak!?

Jakub. Odejdu hned! (Vymkne se Kriste.) Spi blaze!

Krista. Budu se modlit Jakube!

Jakub (zlíbá ji čelo). Pán bůh tě opatruj! Nenadál jsem se, že tahle slova nám dnes pochovají všecko štěstí …

Barbora (drsně). Nechte toho milkování! (Vezme Kristu za ruku.) Je už čas! (K Jakubovi.) A ty jdi svou cestou!

Jakub (podá jí ruku). Dobrou noc …

Barbora (zprudka ku Kristě). Pojď! (Vede jí kvapně do chatrče.)

Jakub (tesklivě). Dobrou noc stařeno!

Barbora (zavírajíc vrátka). Ráno přijď sedláku! …

Jakub (sám, popojde zamyšlen k chalupě za nima. — Náhle se zarazí, přikreje kloboukem hlavu a pustí se rychle na pravo stezkou do lesa).

Petr (zvednuv se zároveň za balvanem připlíží se k němu jako stín a uchvátí ho oběma rukama). Tak mám tě! Mám!!

Jakub. O ještě ne! (Bleskem se otočí a přitlačiv Petra k zemi klekne mu na prsa. Měsíc vyšel při tom nad mraky, osvětliv zřetelně celou pláň. Sedlák se sehne a pohlédne ležícímu ve tvář … Chladně) A, … to jsi ty!? No, hned jsem si to myslil …

Výstup 4.

editovat

Jakub a Petr sami.

Petr (udělá marně zoufalý pokus o vyproštění).

Jakub (sevře ho pevně.) Marně se namáháš!… Mé ruce zmozolila selská práce! Nima se bráním, outrapám živobytí, … stačí mně tím spíš … na tebe! (Chraptivě.) Šel’s nám v patách… a viděl’s všecko! — Víš teda, kdo za nízkým okýnkem zamyká… od pláče zčervenalé oči… O svůj život nestojím, … ale tak vědět, že něco smejšlíš proti mojí ženě, potom bych tě…!! (Sehne se hrozivě k němu.)

Petr (zaúpí). Pusť! Zadusím se!…

Jakub (se vzpamatuje). Napad’s mne sám, — já se jen bráním!… Ale rád bych, aby’s věděl, že jsem lepší, nežli ty! — Vstaň a měj už rozum! (Pustí ho.) Ne-li,… nebojím se tě! … Jsem silnější! …

Petr (zdvihne se zpola). Co ode mne chceš!?

Jakub. To bych se měl tebe ptát! Ty’s číhal, … a vložil na mne ruku! … Řekni mi upřímně … proč?!

Petr (vstane zprudka). Neoloupil’s mne o všecko!?

Jakub. Já? Jistotně ne! … Dočista jiný člověk!…

Petr (posupně). A kdo pak!?

Jakub. … Ty sám! … Krista je děvče zvláštní, a celá ves jistí, že co do hodnosti, je ta nejprvnější! To k ní zvábilo známého furianta, který jí ale nerozuměl!…

Petr. Cože!?

Jakub. To není holčice, s jakými’s hejříval. Myslela tě zjinačit, … i mně to řekla, … ale tys nevěděl, že slova: „Mám tě rád“ značejí taky: „Udělám ti něco k vůli … polepším se!“ Zůstal jsi lehké zboží co’s býval a teď myslíš, že tě o ni připravila — moje láska…

Petr. „Láska!?“ (Vypukne v ouštěpačný smích.)

Jakub (vážně). No, peněz jsem nezískal … je chuda! … V tobě se zmýlila, proto nebude juž taky žádného tak ráda mít! … Ale je dobrá duše, jakých je málo, … to jsem věděl dřív, než ještě přáli, že má být chudák jenom pro hračku pověstného, … nehodného, … že má býti … tvou!! …

Petr (křikne). Jen pro hračku!?

Jakub. Bezpochyby! … No a já jsem hrubý sedlák ze vsi, ale její osud zaujal mé srdce divným spůsobem! … Dlouhá léta se mi láska vyhýbala … sestaral jsem, vlasy prokvétly … a teď tu … najednou přijde… se vším tím svým nepokojem, zármutkem i blažeností! … Mám mohovitosť, lidi mne ctějí a přece jsem neměl srdce jí to říci, … abych ti neublížil! Ale ty’s, jak se jen o mne hleslo, všecko’s pobouřil, … ji zhaněl a udeřil tatíka bez vší příčiny! Tenkrát musela na tě zanevřít, … nahlídla, že marně je co doufat a … proto jen šla se mnou k oltáři! (Klidně.) A teď řekni! … Máš právo se mstít!?

Petr (zpurně). Tobě se nebudu odpovídat! …

Jakub (mírně). Vím, co je to chlapče,… pohřbí-li nám někdo radosti a naděje! A vím, co bych těm udělal, (zatne pěsť k lesu) … co mne dnes vyštvali do noci ze spáleniště! … Ale to jsou ďáblové a vinni! … (Položí mu ruku na rameno.) Já však nejsem nejšpatnější člověk …

Petr (couvne od něj). Proč jsi teda měl tolik na spěch se svatbou? Proč’s mi nedal čas, abych svou chybu poznal a přived’ snad všecko k dobrému?!

Jakub. Krista mi řekla, že je už všemu konec … a potom přišla ta vojna! Pomyslil jsem … umřu-li v ní, zdědí co mám! … O mou ženu bude postaráno …

Petr (hořce, zprudka). Ó jen se tak nedělej, však ono to pravda nebude, že ti na ní tak záleží!

Jakub. Mně? (Chopí ho za ruce.) Ba já mám rád to děvče, že kdyby mi teď řekla: „Vyvedla jsem chybu, že jsem si tě vzala!“ … zřek bych se jí a odešel tam, … odkuď se žádnej nenavrací (dojat)… jen abych založil — její blaženosť!…

Petr. Ty že jsi takový člověk?

Jakub. Vždyť upřímná láska jen v tom záleží, když chcem’ vyzejskať štěstí pro milou duši — i za ztracení svých radostí, — ba i vlastního svého života! (Silné zapísknutí ozve se z lesa za úvozem.)

Jakub. Co je to?

Petr (ukáže k rokli.) Vojsko!

Jakub. Pruská hlídka!

Petr. A jde zrovna sem!

Jakub (chopí ho za rameno.) Honem na zem a víc ani slova dokud nepřejdou! Odvádějí prý muže na vojnu! … (Skryjou se za studánku.).

Výstup 5.

editovat

Předešlí, důstojník a dva pruští vojáci, před nimi Martin.

Důst. (vejde se všemi na lávku z oužlabiny. K Martinovi, který sledován vojáky za ním kráčí). Dovedete nás nazpátky do vsi! Znáte kraj a my ztratili potmě cestu! (Zastaví se). Kudy teď?

Martin (maje čepici smeknutou hluboko se uklání a ukáže v právo). Poníženě prosím … tuhle pěšinou …

Důst. Čí je ta chatrč?

Martin. Vdovy po dělníkovi! …

Důst. Je tam sama?

Martin (zaraziv se). Sama!…

Důst. A muž — žádný?!

Martin (podívá se naň). Muž!? (Zaškrábe se za uchem.) A ba milosti … Žádný! (Mezi tím, co důstojník jde k chýži — stranou). To by tak bylo, aby staré odvedli Petra na vojnu! …

Jakub (jenž pozoroval důstojníka). Ah!

Petr. Co je ti?

Jakub (zimničně). Všimni si dobře — tam toho!

Důst. (k Martinovi). A kolik jde vlastně lesem cest!?

Martin. Tahle ta jedinká!…

Důst. Tož kdo jde oužlabím, musí jen tudy?

Martin. Ba že jo!…

Důst. Zas tedy pojďme! Je daleko a máme naspěch! Ku předu! (Odejdou kvapně v pravo.)

Jakub (vyskočí). Viděl’s ho!? To byl ten palič a zhoubce! Zaved ho sem osud v čas! (Vytrhne bambitku z pasu.) Je noc, znám okliky a skrejše po skalách!… Teď za všecky své outrapy a bídu oplatím ti tak, jak si to zasloužíš!

Petr (ho zadrží). Nechoď nikam!

Jakub. Nech mne! Pust! (Vymkne se mu.) A zůstaň tady, dokud se nevrátím! (Odkvapí v právo do lesa.)

Petr (mechanicky jde za ním). Jakube! … Jakube! … Je ten tam! Proč jde najednou na mne nepokoj?… Co je mi po něm!?… Ten zloděj!! … Ah, svou řečí nesmyslnou celého mne ještě poplet’! (živě.) Pokojně tak povídá o milování, o pomstě a o životu… Ale, najednou i ten chladný mudrák se rozpálil!… Ó což o to! Ono se to o cizím neštěstí hezky hovoří, … ale snášet je a trpět bez stejskání, — to ty taky nedovedeš! (Prudce). A proč jsem ho vůbec poslouchal, a jak se jen stalo, že mi uklouz’, aniž bych ho byl … (mávne rukou a jde rychle k chýži, zaklepav tam na zářící okénko). Hej matko!

Výstup 6.

editovat

Petr, Barbora a potom Krista.

Barbora (otevře a zalekne se). Ah, to’s ty?! … Jest-li chceš spát, — máš dávno odestláno…

Petr (kvapně). Co dělá Krista!?

Barbora (vykřikne). Kdo!?

Petr. No,… sedlákova žena… Vím všecko, já poslouchal… Tak nemusíte zapírat!… Spí!?

Barbora. Ne… Modlí se… a zůstane tak nejspíš do svítání… Má smutnou svatební noc!…

Petr. Zavolejte ji!

Barbora (bez sebe). Co’s řek’?!

Petr. Nic se jí nestane, vždyť víte, kterak ji mám rád! (Zhurta). Ale nechcete-li, půjdu pro ni sám!…

Barbora (rychle). To není potřeba! (Zmizí od okna).

Petr (položí hlavu u chýže na zeď). Ó ještě nikdá mi tak teskno nebylo,… tak hořko, jak zrovna teď!

Barbora (vyjde ze vrat s Kristou). Šla, ani nemukla! To je až ku podivu!…

Petr (vezme ji za ruku). Nechte nás drobet spolu! Ta paní se přeci nebojí! Je taky z hor a vím, že do nedávná sama tady všude chodívala!… Jen jděte! Jděte!…

Barbora (vzdychne). Ach bože, kýž je už ráno! (Zmizí v chatrči.)

Petr (popojde k holce, hořce zavzlykav). Kristinko!…

Krista (hledíc do země). Matka mi přála, že chceš se mnou promluvit pár slov!…

Petr. To povídáš jen tak beze všeho?

Krista. A jak bych, Petře, jinač rozmlouvala? Mám po lásce…. protože jsem o ni už přišla… no a bát se neumím! To víš sám, že jakživa jsem se ničeho nehrozila!…

Petr (trpce). Že juž nemáš lásku? Podívej se jen okolo sebe!… Všecko je zas, jako jindá bývalo! (Vroucně.) Ta tichá noc, … ten bledý měsíček nad náma;… — ta shrbená chatrč a šumot po lesích, kde jsme se prvně objímali…

Krista. Máš pravdu,… to je všecko stejné… (pohnuta). Jen že ne my dva… a naše srdce!…

Petr (zarmouceně). Neříkej to! — Vím už taky, jak a co se stalo! Jsi provdaná žena a já ztracený bídník! Všecko vím,… i to, — že je na věky konec mezi náma! (Tklivě.) Ale je možná, abysi nenašla v posledním koutku srdce ani památky … po našem milování?

Krista (důrazně). Optej se na to sám sebe!

Petr. Tak i ty mně dáváš vinu ze všeho?! Víš, — nejsem snad nejlepší člověk, ale taky zas nic tak špatného, zač mně tady všichni máte!… Má prudká krev lecos způsobila, — ale pro mně každý zná jen trest, a nikdo odpuštění! — A co jsem tak nejhoršího spáchal?!… Jen že mne zmámila zlosť, když řekli, že ti doma Staňka namlouvají! Však tu chvíli jsem ucítil všechnu křivdu, svou … chudobu!!…. A nelhali!… Teď je to tak a ty jsi šťastna,… vdala jsi se opravdu… za boháče!…

Krista (prudce). Petře, nedělej mi tyhle ty výčitky! Víš ty, co jsem se potajmu naplakala, když mne tatík ve dne v noci týral, že má láska k tobě bude jeho smrť!!?… A já přece pořád vedla svou!… (Rozčilena.) Ale když se stalo, co nejlíp’ sám víš, byl z čista jasna konec!

Petr. Ó mlč!…

Krista (zavěsí se naň). Co’s jenom dělal, že to muselo přijít’ v ty konce? Viděla jsem, že nedovedu žádného tak ráda mít!

Petr (křikne). Je tohle pravda!?

Krista. Nelhu ti, ale je už se vším amen!

Petr (uchvátí ji jako šílen). Tak bez tebe teda živ nebudu! A jestlis nemluvila lež,… pojď se mnou za les na kopec, — kde visí skála jak obr nad srázem! Stiskneme se k sobe,… skok… a vyvázneme všemu! —

Krista (křikne). Smrť!?

Petr. Bojíš se jí?! Máš dobře! (Zimničně.) Však nemusíme umřít,… ale pustíme se radš přes hory doly,… za hranice, kde nás žádný nezná a tam začnem’ nový život!… Já budu dobrý, budu se lopotit jen pro tebe a k vůli tobě!… (Přivine jí k sobě.) Budeme spolu… budeme blaženi…

Krista (vzpírajíc se.) Co myslíš?

Petr. Pojď!…

Krista (se mu vymkne). Je, Petře, pozdě! (Rozhalí svatební oblek.) To juž dělá mezi náma propasť! — Chudák tatík zašel by snad hanbou… A můj muž, který mne teď ctí nade všecko — —

Petr (znovu ji chopí). Poslechni Kristo! Nynčko je vojna,… lidi tu umírají najednou a z nenadání! A což, když přijde taky ten tvůj Jakub k ourazu! (Horečně.) Což kdyby ho našli takhle zabitého! — Kdyby — —

Krista (hrozně). Přestaň!

Petr (divoce). Budeš potom mou?!…

Krista (bez dechu). Ne, ani potom! Myslíš, že nevím, proč se ti oči třpytí hrozným světlem, proč se třeseš a zatínáš pěstě!? Vzpamatuj se! Vidíš, že to není láska, o čem mi vždycky mluvíš, ale jen blud a hřích!! — Nepatřím už jenom sobě, — vzal si mne za ženu člověk, kterého stih’ osud útrapou! — Na toho mně teď povinnost váže! Měla jsem být jeho v štěstí, — budu tím spíš v jeho hoři! — Ráno jsem mu přísahala, — jaké bych to byla stvoření? … Je dobrota vtělená a má lepší duši než my oba! — S tebou k otci nesmím, ani kdyby Staňka nebylo! — Proto kdyby se mu něco stalo, — sama bych si vzala život!

Petr (klesne jí k nohoum). Nehněvej se, … nehněvej,… vždyť vidíš, že jsem se zbláznil!…

(V lese na právo padne střelná rána. Za ní následují četné výstřely.)

Krista (couvne polekána). Slyšíš?!

Petr (vstane). Padly rány… Budou tam Prajzové!…

Krista (úzkostně). A Jakub je v lese…

Petr. Pustím se za ním! Ale ty jdi! (Ukáže na domek.) Tady nemůžeš zůstat!

Krista (chopí ho za ruku). A nehněváš se už?

Petr (temně). Ne!

Krista (prosebně). Ani… na něho!?…

Petr (se zasmuší obrátiv hlavu). To se mně neptej!…

Krista (vroucně). Tak se měj, Petře, dobře,… zapomeň … a poručme už všecko dál jen pánu bohu! (Rychle uchvátí jeho skráně a zlíbá ho prudce v čelo. Potom spěšným krokem zmizí v temnu chatrče.)

Petr. Děvče! Děvče!! (Omámen vztáhne ruce za ní)… Jaká se to děje se mnou změna?… Místo vzteku a zášti mi připadá, že je musím mít oba rád… A ji!? Ji mám rád ještě víc, že jistotně bych duši dal, abych ji přesvědčil… a … abych ji získal!… (Pustí se v pravo.)

Výstup 7.

editovat

Petr a raněný Jakub.

Jakub (přikvapí z lesa zasténav). Oh, Petře!

Petr (mimoděk vzkřikne). No. Co se stalo!?

Jakub (bez dechu). Pomoz! Vojáci jsou mi v patách! (Klesne u prostřed cesty.)

Petr (bez sebe). Prajzi!! (Zdvihne ho s namáháním.) Dej sem ruku! (Vida ránu křikne.) Ah!

Jakub. Střelil jsem z lomu po tom lotru… ale chybil, bohužel! (Zaťav bolestí zuby.) Oni to znají lip’… Ti mi dali! Dlaň ani necítím… (Přerývaně.) Utíkám roklí a oklikou, … Chci aspoň ještě ženu uvidět! (chabě)… Ale jdou už po mně mrákoty… (Chraptivě.) A ruka mi hoří!…

Petr (běží k studánce). Musíš se skrýť! —

Jakub. Dřív’ mi dej vody!…

Petr (udeří se do čela. K sobě.) Jestli je rána opravdu těžká,… což kdybych prch’,… …nechal ho tu, a ráno až bude všemu konec… (Ohlédne se po něm.)

Jakub (zasténá). Vodu nebo zahynu…

Petr (trhne sebou. K sobě s odporem.) Fi zvíře!!… Zapomněl’s, co přála Krista? (Nabere vody do dlani a běží k Jakubovi.) Tady jsem!

Jakub (ohrnuv rukáv). Podívej!

Petr (omyje ránu). Chvála bohu, není tak zle! Počkej jen! (stáhne šátek s krku a přetrhnuv ováže mu rychle ruku.) A teď vstaň a uteč dřív’, — (mávne rukou k lesu) než tam ti přijdou!!…

Jakub (zdvihne se s celou silou, zavrávorav ale padne na koleno).

Petr. Jen čerstva!

Jakub. Je konec!…

Petr. A proč!?

Jakub. Omdlívám bolestí!

(Z lesa se ozve zas táhlé zahvízdání.)

(Zoufale se vztýčiv.) A slyšel’s? To jsou oni! Mně tu najdou a zabijou! A má žena zoufá, a vezme si potom snad taky život!…

Petr (couvne, vytřeštiv oči). Krista!? Pravda! To mi sama řekla! (Hrozným hlasem.) Ale to se nestane! (Uchvátí ho oběma rukama.) Spíš’ odnesu tě ve svém náručí!…

Jakub. Ne chlapče, daleko by to nešlo! Jsou mi na stopě a budou stíhat, … až nás najdou oba!…

Petr (zoufale). No tak co počít, co dělat!?

Jakub. Nic …

Petr. Je už teda s náma všema amen’,… nebo co i mně zbyde na světě… potom!? — (Zalomí rukama.) Veta po všech! … (Najednou křikne udeřiv se v lebku.) Po všech? Ó ne,… to ještě ne! (Zatřese se všech sil Staňkem.) Seber se!

Jakub. Vždyť umřu…

Petr (hrozně). Ty ale musíš zůstat živ — — — pro ni!!…

Jakub. A kdo mi dá život?

Petr. Kdo? — Já!

Jakub. Což třeštíš?

Petr. Snad. — Ale jen se opři na mně — a honem pod střechu! (Chopí ho.)

Jakub (se vztýčí). A Co teď?

Petr (vede ho k chalupě; spěšně). Ta chalupa je přilepena zrovna ku srázu! Jen projít’ zahrádkou a stojíš u hlubiny, kam jde pěšinka — ouzká jako had! Na tu se cizí neopováží,… než já a ženské, co tam chodí na léčivé bejlí! Chybný krok je neštěstí, však vedu tě já a to buď utečeš, — anebo tam slítneme spolu… a zabijem se oba!

Jakub (stiskne ho na prsa) … Ty se dáš v šanc za lidi, co ti jen lítost a hořkost spůsobili?

Petr. Sám jsi řek’, že láska požaduje oběť každou! Pamatuješ? A ty musíš být živ k vůli — Kristě! — Proto tě zachráním! Pojď!!… (Otevře vrátka.)

(Z pravá hned za scénou ozve se křik a řinkot zbraně)

Jakub (křikne). Viděl’s? Už je pozdě!

Petr (zavrávorá) — Oni!…

Jakub. Bodáky blejskly se v houští! Jsem jejich než k cestě dojdem’!

Petr. Ó ne, — jen seber všecku sílu! Vejdi sám, zastrč dvéře a probuď matku i Kristu! Ty dvě znají tu cestu tak jako já!

Jakub. A Prajzi!?

Petr. Ty ňák zadržím!

Jakub. Tak bůh ti zaplať! (Zmizí v chatrči.)

Petr (chvatně přirazí vrátka).

Dva vojáci (v témže mžiku objeví se u můstku a jeden zapíská).

Petr. Pro boha! (Oddychne, couvnuv od dvéří.) Byl svrchovaný čas!… (Jde ku předu.)

Výstup 8.

editovat

Petr, důstojník a dva vojáci.

Důstojník (s revolverem v pěsti křikne na Petra). Stůj! —

Petr. Co chcete!?

Důstojník. Kdo jsi?

Petr. Pocházím z téhle chalupy…

Důstojník. Běžel sem člověk, kterého stíháme. Neviděl’s ho? Co!? Kde je!?… (Světlo shasne v okně chatrče.)

Petr. Což já vím?

Důstojník (zatřese ním). Jen nezapírej!

Petr (vyškubne se mu). Nechte mne a pusťte! Neviděl jsem tu žádného! (Ohlédnuv se k sobě.) Světlo zhaslo, — jsou na outěku!

První voják (zhurta). Ale ty lžeš! Okolo musel!…

Důstojník. Nemoh’ než oužlabím, kde jsme prohlídli každý kout! — Byl asi raněn! Jistě tu prosil o pomoc a — za ukrytí! (Prudce.) Viď, že o něm víš!?

Petr. Ba ne! — Jdu zrovna ze stavení…

Důstojník (ukáže rychle na chýši). Tak je tam prázdno! Žádný muž! Co!?…

Petr (trhne sebou). Muž!… Tam?…

Důstojník. Aha, juž váháš, lháři! (K vojákům.) Do chatrče!

Petr (jim zastoupne cestu). Ne! Nechoďte! (Bez sebe.) Spějí tam ženské…

Důstojník. Nedbejte nic! Já život vsadím, že neodejdem s prázdnem!

Petr (odstrčí vojáky silou nadlidskou). Ani krok!

První voják (zuřivě). Chlape!
Druhý voják Pse!!

Důstojník (křikne). Ah vidíte!? Je tam! On je tam jistě! (K Petrovi.) Vyzradil’s to nyní sám!

Petr (couvne až těsně k vrátkům. — Položí se na ně celým tělem. Hrozným hlasem). Tak se teda nemejlíš! Tady je! Já mu poskyt' skrejš před vámi! Ale než-li vejdete kdo dál, potkáte se napřed se mnou! (Rozpřáhne ruce.)

Důstojník. Hej, holá hoši! Z cesty s ním!

Petr (sehnuv se a chopiv kámen). Toho se chraňte,… proto že první potom trávu šlapat nebude!

Důstojník (namířiv na něj revolver). To budeš ty sám!

Petr. Anebo ty! (Skočí po něm.)

Důstojník. Oho! (Ucouvnuv střelí.) To uhlídáme!!

Petr (chopí se za prsa). Běda! (Padne.) Ty vrahu!…

Důstojník (na vojáky, běže k vrátkům). A vy jenom zrychla sem! Vrátka jsou zastrčena? Vyrazte je! (Po několika ranách pažbami prasknou dvéře vypáčeny.) A za mnou! Outočník je náš!! Vskočí do vnitř, druzí za ním.)}}

Petr (sténaje). Vešli tam! Můj bože,… co se teď stane…

(Z rokliny zaletí zas svižný ryk pochodu pruských píšťal k návratu.)

Důstojník (vyjde kvapně s Prusy z chýše). U sta hromů! (Vztekle.) Ptáček přece vyletěl!…

Petr (radostně). Samotni! Jdou sami!…

Důstojník (vyběhnuv s vojáky po stezce nad chalupu hledí do tmy v levo). Unik’ nám do srázu, kam není možná ho stíhat!…

Petr (opřev se o lokte, s poledním napjetím). Je teda zachráněn,… ode mně… pro ni!… Všichni mne zapovrhli, teď možná i pro mne zapláčou… A nejvíc ona!!… (Slabě, blaženě.) A už to je dost… za ztracený život… neurvalcův… (Hlava mu klesne v zad.)

Důstojník (rychle sejde s Prusy s návrší). Pojďme k našim v oužlabí! Za to se vymstíme jinde! Uplách’ jen, že mu pomohla noc! … (Ohlédne se po Petrovi.)… a tu ten ničema! (Skočí po něm.) Hej brachu, s tebou ještě slovíčko! (Chopí ho a zarazí se. Rozhrne mu šat na prsou.) Je mrtev!… (Vztýčí se chladně.) Nu… také dobře!. Mrtvé… nechme s pokojem! (Odchází za vojáky prudkým krokem.)

(Opona spadne.)


  1. Postačí jedna flétna, pištala a bubínek za jevištěm v pravo. Poznam. spisovatelovo.