Svatba na Sioně/1.
| Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl | ||
| 1. | 2. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 1. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 259–266. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Všekojitelná, u věčném střídání na nezvratný trůn dosedající světa panovnice, černorouchá noc, opanovala umdlenou po denní vládě zem. Široký její plášť, daleko a vysoko se rozprostíraje nad bytem člověčím, zatemňoval oblohu nebeskou; v hlubokém stínu a smutné tichosti ležely kraje před zamračenou tváří noční bohyně. Černo, ticho, mrtvo bylo po vůkolí staroslavné Hory Kutny.
Na straně mezi východem a jihem, nad potokem, na hřbetě vrchu, nazvaném „Rovina“, uprostřed zbořených kaven[1] bývalého zde památního couku[2] Rovinského stála městská spravedlnost — čtvero silných sloupů, postavených do tolika též úhlů, nahoře spojených dvěma na kříž položenými trámy. V prostředku, kde se trámy scházely, zaražen byl železný kruh, a na něm, na lněné šňůře okolo krku, houpala se dechem nočního vzduchu lidská postava. Podle sloupů, rozložená po tvrdé, kamenité půdě, spočívala kupa městských zbrojnošů, trvající v hlubokém mlčení. Těžké mračno vleklo se nad jich hlavami; nadarmo se ohlédali zrakové po lesku přívětivé hvězdy: ani kolem nich pocitu o bytosti lidské.
Ve tmách táhla se Hora oudolím. Jediný velikán, věže u chrámu sv. Jakuba, strměl z kamenné té hromady k výsosti nebes jakoby vítaný podle cesty sloup, vedoucí poutníka po neznámých krajinách smrti k žádanému cíli. Pod bání, z nehrubého okna, zářil kahanec letitého hlásníka, i zdál se býti jediným puntíkem, po němžto se otáčeli zrakové hlídačů mezi spustlými kavnami. Tu počal oznamovati hlásný jedenáctou hodinu. Zvukové dlouhé mluvicí trouby táhlým se roznášeli letem po zesnulé krajině, a čím delší a delší rozpínali kola, tím slaběji zaléhali v napnuté ucho posluchačů. Brzo po hlásníku svatojakubském ozvaly se mezi východem a severem zpěvy strážníků Sedleckého kláštera, štěkot jich velikých psů, a za tříhřbetovou horou, na Kaňku, vyvolávání královských kovkopů. Později zahučel roh ponocného v četných po vůkolí vesnicích, a na jižní straně zaznělo veselé třepetání trubky na baště Sionské. Pozvolna však opět umlkal všeliký zvuk, a předešlé ticho snášelo se po dalekém kraji.
„Totě dnes proklatě škaredá noc,“ ozval se mezi městskými zbrojnoši ramenatý Kojata. „Kdyby mi až dosaváde uši nezněly po velkonočním kázání, ježto mi žena už před čtvrt letem udělala, řekl bych, že máme dušiček za dveřmi.“
„A já bych žekl, že nežmokneme,“ zašklebil se šišloun Fráňa, „kdyby mně nebylo právě na noš ukáplo.“
„A já bych žekl, že ti ukáplo na pečenou cibuli,“ posmíval se mu švitořivý Rubeš, jazyk mezi zuby strkaje, „kdybych nevěděl, že byš byl tu bambuli dávno snědl, kdyby to nebyl kuš široké hověžiny.“
„Dáte-li pak si pokoj, kluci!“ zakřiknul je mrzutě Kojata, zastávaje nad sborem nehrubě valný ouřad správčího. „Vítr tu beztoho začíná skučet, jakoby se mu chtělo do pohřební písničky; dejte vy se do mrzutého kvákání.“
„A co při tom všem nejmrzutější je, že si přec na Sioně z vesela vytrubují,“ prohlásil se hranatý Diviš. „A vsadil bych se o třídenní oběd, že jim tam ani jediné myšlénky na strýce oběšence nezbývá. Čertovo takové hlídání na zmar Bůh!“
„Nebrus jazýček na bahně,“ napomenul ho Rubeš, a přehna se k němu, ťuknul ho žertovně do boku, že se brach Diviš brachu Kojatovi do náručí skácel. „Podej sem raději žbánek a bochánky; za strýce oběšence můžeš zejtra memento mori udělat.“
A hned po jeho slovích obcházela břichatá, kamenná baňka plna hořkého Českobrodského piva sborem z ruky do ruky, a kůrky vypečeného chleba chrustěly mezi ostrými zuby večeřejících zbrojnošů.
Opodál několika kroků odpočíval na travnatém místečku jinoch statečné postavy. Oudy jeho pokrýval hojnými přehyby temně barevný plášť, a jenom kde náhodou rozhalen, viděti jest noční temnotou slabý lesk rytířského brnění. Ocelová přilba stojí podle jinocha; hlava jeho skloněna na dlani spočívá, loket podepírá se o zem. Duchem proletuje jinoch vzdálenější kraje, než jakých kolem dohlednouti stačí oko člověčí. Nyní sobě z hluboka oddechne, a pravici položiv za týlo, i s hlavou ji skloní na studený trávník, jakoby jinam chtěl obrátit myšlének svojích letorychlý proud. Nedlouho ale trval v této postavě; trhnul sebou a ucho napjav, pozorně naslouchal na jižní stranu. I nezmýlil se. Ještě jednou položil ucho až na samou zemi, a pak si kvapně lebku na čele tiskna, vzchopil se skokem ze země a volal na sbor blažících se ve džbáně oděnců:
„Vzhůru! — Mějte se na pozoru!“
„Co jest, co se stalo?“ ulekli se zbrojnoši.
„Čertovo hlídání!“ bručel hranatý Diviš, zbytky bochánků klada za nejbližší sloup u šibenice.
„Tuším, že návštěvu dostaneme,“ odpověděl jinoch v rytířském odění. „Na Sionské straně zaslechnul jsem koňský dusot.“
„I bodejž do nich devět tisíc fimolů!“[3] zaklel si Kojata, a oudy svoje sebrav, postavil je v rovnou, stojací postavu. „Tedy by se Rohatému přece opravdu zachtělo po strýci?“
„Fráňa má zaječí sluch,“ podotknul Rubeš; „ať ho přičiní.“
A kostlivý šišloun i hned na přisvědčení jinocha vůdce po zemi se roztáhnul podobou černokněžníka, slouchajícího, co se robí ve střevách země.
Ostatní sbor stál zatím potichu, pozorným uchem se nahýbaje v podezřelou stranu.
„Arči še, arči, to jšou štyry koňšká kopyta,“ oznamoval po několika okamženích pozorlivý Fráňa; „a nejméně dvačet mužškých pat — v pochode dobže čvičených.“
„Tedy nezbývá pochybnosti, že nám bude setkati se s nočními lupiči!“ zvolal jinoch. „Připravte se na odpor!“
„Bodejž byl všecku tu luzu Kovářík[4] zadávil!“ ozval se nyní mezi sborem zasmušilý Chvost. „Nevím, k čemu pro šibeničníka devatero hodných krků daremně na nebezpečí odvážit!“
„Cože máš proti usnešení se věhlasné městské rady?“ pokáral ho jinoch. „Čili tě bázeň pojímá?“
„Mne?“ rozhorlil se zbrojnoš. „Ó můj milý pane Janovský všecku čest pro vaši statečnost, ale o takových lázních vám nemohli ve školách povědít, v jakých já svoje oudy po půl století koupával. Tato ponůcka je však — s dovolením — prahloupý kousek naší slavné rady. Kýho čerta jí spomůže, jestli tu rytíř Sokolovský čtrnácte hodin, anebo čtrnácte dní vyvětrává? Onť visí, a visí dobře, pěkně i pevně —“
„Neodmlouvej!“ zakřiknul ho přísně Janovský. „Povinnosť je tobě poslušnu býti, ne-li rozkaz panský mudrovat. Koho však tu bázeň skličuje — přísahám Bohu! — ať kroků svých k městské bráně obrátí. Sám a sám se třebas nočním zlodějům na odpor postavím; zejtra ale Kutenské zbrojnoše veřejné hanbě odevzdám a napodruhé slavnou radu o baby požádám!“
„Chvost je promrzlý žvatloň!“ zvolali tu jedním hrdlem zbrojnoši. „Nedbejte na Chvosta, pane Janovský! Jsmeť hotovi k odporu!“
„I ke smrti!“ doložil za nimi zvučný hlas tak pronikavým důrazem, že se veškerý sbor po nešťastném proroku poděšen obrátil. Leč nevšímavě stál tu zasmušilý Chvost, podepřen o šibeniční sloup, a začínaje zvukem temným oblíbenou za časů Žižkových píseň vojenskou, prohlížel, co možno, ve tmách nočních obnažený meč. Silněji skučel vítr zbořenými zdmi, zanášeje sem i šumot hustolistých stromů, jimižto se pod vrchem jakoby u hltavém víru mocně proháněl. Rytíř Sokolovský klátil se na železném kruhu; čtvero sloupů okolo něho časem pronikavě zavrzlo; za zády hlídačů, ve štěrbinách a rozpuklinách zvonice u sv. Tetra a Pavla, nazvukovali sejčkové truchlivou píseň. Těžké, veliké krůpěje začínaly vysýpati se z klína černých mraků.
V nejistých postavách událo se nyní zbrojnošům Hory Kutny znamenati u nějaké vzdálenosti lidskou tlupu, ana se hustou temností blížila ke spustlým kavnám. Avšak čím blíže se tato noční rouškou prodírala, poznávali v ní hlídači městské spravedlnosti zástup asi patnácti oděnců postoupajících za mužem, jehož nesl širokohřbetý oř. I přibrali se už tak na blízko, že slyšeti bylo odfrkování koně a temný mezi zástupem hovor.
„Stůjte! Kdo to?“ zvolal nyní silným hlasem mladík Janovský, a chopil se doutnáku, jelikož mu jedinému ručnice po boku stála, tehdejšího věku obdivovaný nález a drahý dar, přijatý na kolbě ve městech pražských. Jezdec na okamžik zarazil, a zdálo se, jakoby se radil s prvními svého zástupu. Rázem ale zablesknul se u velikém kole jeho meč; kůň skoky mohutnými hnal se ku předu; ze hřmotného hrdla znělo:
„Ďábel je to — a jde si pro svou svačinu,“ a celý zástup řval za ním rykem strašlivým. V tom se ale u prvního sloupu popravního zablesklo, a po silné ráně začal se oř pode jezdcem spínati, řičeti, a brzo klesnuv na přední nohy, ulekaného jezdce ze sedla vyskočiti přinutil. Proud vřelé krve lil se zvířeti z prsou.
„Rozžete pochodně!“ zařičel opěšalý jezdec zvukem, že se strašlivě po vůkolí rozléhal. „Rozžete pochodně, já sobě na krvavou robotu musím posvítit!“ dořičel, a rozkaceným během hnal se k místu, kde se byla zableskla smrtelná oři jeho rána. Sám a sám tu již na délku kopí od zbrojnošů stál, a nelekal se odvážlivec jich počtu; nedbal na „Zpátky!“, jež mu postupovati bránilo z desatera hrdel. „Naučím já vás mluviti s Roháčem, podruzi otrockého města!“ hřímal hněvem soptivým, a veliká, černá jeho postava podobala se půlnočnímu zlému duchu, vystoupivšímu právě z hrobu věčné mrákoty. „Odházejte zbraně, pacholci, anebo vám mírou dvojnásobní nahradím!“
A za ním zaplápolaly smolné pochodně, a smrdutým, těžkým kouřem i rudou září naplňujíce jeviště, strašné tu objasnily divadlo. Pevně, jakoby z devíti soch žulových sestavená hradba, stáli Kutenští zbrojnoši; za jich přilbicemi bělaly se šibeničné sloupy, a mezi nimi, s nahým, krví zalitým krkem, zamodralou tváří, skleněné oči vyvaloval rytíř Sokolovský.
„Obrať kroků, drzý lupiči, jenžto co dravá hyena noční dobou pro mrtvolu přicházíš, abys společníka hříchů svých zasloužené pohaně vytrhna, tělem katovi propadlým posvěcenou snad zemi poprznil! Obrať kroků svých; zdeť marné tvoje úsilí!“
Tak zvolal u horlivém zastávání svěřeného sobě stanoviště jinoch Janovský.
Přišlý odpůrce ale, Roháč ze Sionu, na okamžení jakoby bez ducha oči upřev na odpraveného přítele; v zlosti a bolesti náramné bleskem zplozené, zařval jako lesní zvíře zvukem nesrozumitelným, a mečem řinkaje v žilnaté pravici, prsoma rychle se dmoucíma soptil ze sebe slova jekotná.
„V prachu se rozsypej, výmětku dolů žebráckých! Rozsypej se, škváro, nežli na tobě na prvním vyleji své pomsty proud!“
Takto dosoptil, a obrátiv se k svému zástupu, „vzhůru, a kdo mi nejlepší dá důkazy, že se od Kutenských naučil řemeslu katovskému, skokem se k bráně milosti mojí přibeře!“ rázně doložil.
A zástup, hejno hladových vlků, s křikem pustil se na statné hlídače.
Na krátce ale trval boj!
Meče v pravicích a plápolající pochodně v levicích řítila se chasa Roháčova na pevný řad městských bojovníků. Na počet silnější — ruce v půtkách neméně zběhlé nežli kde kteří vycvičení zástupové po Čechách — oslepující plamen pochodní a kapající z nich smůla: tři to byla skaliska, o něžto se rozraziti musila nejjařejších bohatýrů statečnost. V krvi se topili mužové, nedávno si tu hovivše při džbáně hořkého piva; anebo svíjeli se v bolestech, způsobených nastříkanou jim po tváři a těle hořící smolou. Jediný Janovský potýká se až dosaváde s Roháčem.
Odloučeni stojí vůdcové odporných sobě zástupů, a honí se kolkolem těžkými ranami.
Již již unavuje se mladý Horník pod pádnou zbraní rytíře lupiče, an se tu týž, velikýma ostruhama v křovisku uváznuv, pozadu kotí na travnatou zem.
Letem krahujovým žene se Janovský po jeho prsou, aby, nemaje naděje odolati zástupu celému, náčelníkovi jeho alespoň zasadil smrtelnou ránu: tu se s dechem požíravým planoucí pochodeň přitočí, a jakoby jedovatý drak ocelové hledí a hledím pravé oko mu postřikne.
Zkřikne bolestí jinoch, a popadna se za hlavu, uchvácen je pozadu silnýma rukama, a vykroucen mu meč i strhnuta mu přilbice. Jak ztekly tur vzchopí se Roháč, a vytrhnuv z pasu dýku, žene se po zmoženém, aby mu pohroužil ostrou ocel v obnažený krk. Tu ponejprv jest mu spatřiti padlou oběť ve tváři, a ďábelsky zajásav: „Tys to, ještěre?! Tebe si pro větší rozkoš uchráním!“ svázati káže jinocha, a sám se k místu popravnímu obrátí, kdežto již byli nebožtíka odřízli.
Zoufanlivě vrhnul sebou Sionský na ztuhlé tělo; a vysmeknuv napotom lněnou šňůru, obvázal jí plamenobarevnou svoji pásku zrovna z předu na černém krunýři, pravici pozvednul k noční obloze a zpourou pekelného vítěze zvolal:
„Ať mne zasype černý tento obor, pakli že sobě v pomstě oddechu dříve popřeji, nežli se šňůrka tato na troud rozpadne! Běda tobě, Horo nádherná! Běda tobě — Roháč se proti tobě zaklíná!“
A obrátiv se k rozsápané rotě, pěnícími se ústy káže, rozvěšeti zbrojnoše městské po všech čtyrech sloupích. Jakoby pochopové pekelní chápají se slabě raněných, s divokým smíchem je vyzvedují na sloupy, a provazy hodivše jim okolo krku i upevnivše na přinesené s sebou hřebíky, anebo mečem probodavše prsa s ukrutností nelidskou, plesají při zoufalém bědování nešťastných opatrovníků.
Tu s cválným hrkotem přijíždí stranou od Sionu vůz na popraviště, s ním i chasa početná, a vítězným jekotem jedni uvítavše druhých, hodí svázaného Janovského mezi žebřiny, oběšence sproštěného jemu po bok.
S obnoveným povykem, posměšnou to písní na královská města, uhání rota loupežná dráhou pochodněmi objasněnou na Sion. Tisíc jisker srší kolem černých, ve tmavé dálce podivných postav.
Hustý začal nyní bučeti déšť — pochodně zmizely. Opět zmrtvělo daleké vůkolí, neslyšeti než temný šumot letního lijavce, a mezi ním slabý cinkot zvonku na Horách Kutných, jímžto hlásník — ačkoli už pozdě — městskou stráž pozornu činil na nenadálý výjev na místě popravním.