Svatý Xaverius/3
Svatý Xaverius Jakub Arbes | ||
2 | 3 | 4 |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Svatý Xaverius |
Autor: | Jakub Arbes |
Zdroj: | James Naughton’s Pages Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900 |
Licence: | PD old 70 |
Uplynulo několik neděl.
Z počátku neměl jsem vůbec ani chuti, uposlechnouti pozvání neznámého k návštěvě, poněvadž spůsob, jakým jsme se byli rozešli, zdál se mi býti bezohledný, ba urážlivý. Nicméně později, když uražená samolibost poněkud ustoupila chladné rozvaze a k této ještě jistý druh zvědavosti se přidružil, odhodlal jsem se k návštěvě přece.
Již první návštěvy jsem nelitoval.
Přistihl jsem neznámého při studiu Lagrangeova spisu: »Theorie des fonctions analytiques«.
Přijal mne sice vlídně, ale chladně, a jak se zdálo, nebyla mu moje návštěva obzvláště vhod.
Zprvu byla naše rozmluva jednotvárná a vlažná, ale později, když neznámý shledal, že nejsem v zamilované jeho vědě právě ignorantem, rozhovořili jsme se o mathematice, pokud bylo možno mezi dvěma lidmi, kteří nedůvěřujíce jeden druhému, přes všechno své úsilí nemohli zameziti, aby nedůvěra ta nezůstala bez vlivu i na rozmluvu zcela objektivní.
Dle všeho učinil jsem na neznámého dojem dosti příznivý; pozvalť mne, když jsem odcházel, poznovu, bych jej navštívil, a já pozvání toho také uposlechl.
Scházeli jsme se od té doby dosti často, a neznámý shledav za nedlouho, že nejsem člověk, kterýž by chtěl z podivného výstupu v chrámě svatomikulášském, jenž vrhal na něho světlo tak podezřelé, jakkolivěk na jeho neprospěch kořistiti, přilnul ke mně s veškerou vřelostí, které chladný a vypočítavý duch jeho vůbec byl schopen.
Stali jsme se přáteli.
Nedůvěra jeho ke mně úplně vymizela; mystické šero, v jaké byl pro mne na počátku zahalen, rozplynulo se a přede mnou objevilo se na pohled prostičké, ale jinak neobyčejně vzdělané a obzvláštním ostrovtipem a důmyslem vynikající „třicetizlatové c. k. úřednisko.“
Byl rozený Pražan. Rodičů již neměl; byliť chudi a věnovali na jeho studia poslední groš, jejž byli v potu tváře vymozolovali; synovi nezbylo nežli asi dvacet zlatých úroků měsíčně, jež brala rodina jeho z jakési listiny, která byla před léty jeho babičce odkázána.
V době, kdy jsme se seznámili, byl už přes třicet roků stár, ačkoli dle drobné, poněkud vychrtlé klidné tváře každý by mu byl hádal o několik roků méně.
Jinak na pohled téměř praničím nevynikal.
Stoupenec imaginární vědy lavatrovské ovšem by byl při bedlivějším zkoumání jeho hlavy přišel do nemalých rozpaků. Dle lavatrovského učení nasvědčoval dlouhý krk ochablosti, plochá, poněkud vyhloubená lebka obmezenosti. Když se pousmál, zračily vrásky na hořejší části čela zpozdilost a když se z plna srdce rozesmál, jevil obličej jeho nepopiratelně lavatrovské známky brutálnosti a zvířecké ukrutnosti.
V pravdě však — a v krátké době musil se člověk o tom úplně přesvědčiti, — nebyl muž ten ani na duchu ochablý, tím méně obmezen, a místo zpozdilosti, brutálnosti a zvířecké ukrutnosti shledal’s u něho vlastnosti zcela opačné.
Byltě mírný, klidný a dobrý. Téměř s nikým neobcoval a žil toliko svému zamilovanému studiu, jež mu bylo náhradou za vše, co mu nepříliš skvělé a v celku beznadějné poměry v životě odpíraly. Nevšímal si, jak se zdálo, kolem sebe skoro ničeho, miloval samotu a přemýšlení.
V kanceláři dle všeho nepokládán za žádnou kapacitu, a zdá se, že upotřebovali jeho služeb jen k pracím nejpodřízenějšího druhu.
V jakém oboru byl zaměstnán, nevím; on sám nikdy se o tom nezmínil, leda že časem prohodil nějaké uštěpačné slovo o „plesnivé byrokracii“ nebo o duchamorném týrání „ubožákův, kteří jsou odsouzeni byrokratovat“.
Zpočátku pokládal jsem jej sám za povahu zcela apathickou s ledovou duší; ale byly okamžiky, ovšem řídké, kdy jsem se přesvědčil, že hloubavý duch jeho vedle své bystrozrakosti a takořka železné logičnosti vyniká neobyčejnou vřelostí a obrazotvorností, jež by ani básníku nebyly k necti sloužily.
Mluvíval klidně a rozvážně, každé slovo zdálo se býti vypočítané; časem však se rozhovořil tak ohnivě a dovedl i nejsuchopárnější látce odzískati tak příjemnou stránku, že sledovával jsem jeho vypravování s napjetím.
Tak vypravoval mi kdysi s největší podrobností o učeném sporu, jejž vedli časem svým Leibnitz a Newton, když byl onen tomuto popřel právo k jeho vynálezu o počtu diferenciálním, s takovým ohněm, že zdálo se mi, jako bych byl naslouchal duchaplné, poutavé erotické povídce. Jinak býval málomluvný.
Byl-li přítel můj na pohled člověk zcela nepatrný a zdánlivě i apathický, zajímal tím více svými, mnohdy bizarními názory, jež mi připravily často velmi příjemné i zábavné chvíle. V době, kdy jsme se seznámili, zabýval se zcela opravdově řešením „problemu náhody“, a výroky i kombinace jeho opírajíce se o vymoženosti vědy, měly vždy neobyčejnou přesvědčující sílu, kdežto zase smělé hypothesy a konkluse jeho právě jen pro svou neobyčejnou smělost zdály se náležeti buď mezi výtvory mozku na útraty soudnosti obrazotvorností rozpáleného neb občasnou chorobou trpícího.
Takový byl můj soud o novém příteli, a náhled můj nezměnil se ani po měsících.
A právě proto nemohl jsem si také nikterak vysvětliti první naše tajemné setkání se.
Kdykoli jsem, byť jen slovem, připomenul Balkův obraz nebo jen chrám svatomikulášský, odmlčel se přítel náhle třeba v proudu řeči, a kdybych se byl pak sebe více namáhal, aby se opět rozhovořil, nepřiměl jsem ho nikdy více nežli k odměřeným odpověděm, tak že v takových případech rozloučili jsme se vždy neobyčejně záhy a jako ze vzdoru potom třeba týden nebo déle jeden druhého jsme nenavštívili.
Okolnost ta však tím více moji zvědavost dráždila. Pozoruje, že by dotíravost má snadno mohla přítele rozhněvat, nezmínil jsem se o záhadné záležitosti té již ani slovem.
Kdysi, když jsme byli po delší dobu o rozličných věcech hovořili, pronesl přítel náhodou nebo v zapomenutí poprvé, co jsem jej znal, větu: „Jako Balkův svatý Xaverius“, a já použiv příhodného okamžiku, prohodil jsem jako mimochodem:
„Zdaž ale víš, že jsi Balkovu svatému Xaveriovi podoben, jako bys byl malíři sloužil za vzor?“
„Vím to, vím,“ vece přítel rychle, jako by se byl slov mých ulekl, a mimo svůj obyčej neodmlčel se, nýbrž dodal:
„A nejen že to vím, já doposud ještě velmi dobře se pamatuju na podivný dojem, jaký podobnost ta na mne učinila, když jsem ji poprvé spozoroval.“
„Je tomu dávno?“ tážu se opět jen jako mimochodem.
„Asi patnácte roků,“ odpovídá přítel. „Byltě jsem obraz již dříve nesčíslněkráte viděl, ale nikdy mi nic podobného nenapadlo a také napadnouti nemohlo. Vždyť víš, že člověk nemůže si v duchu nikdy představiti svou vlastní podobu, byť svou obrazotvornost sebe více namáhal, kdežto podobu cizí, byťs ji byl třeba jen jednou spatřil, podržíš dle jakkosti své paměti mnohdy i po letech v mysli.
Kdysi však, když jako mládeneček klekal jsem k modlitbě před oltářem, vypadla mi z kapsy vlastní moje fotografie. Zvedám ji a pohlédnu náhodou na obraz a s obrazu na fotografii. Vědomí, že tvář umírajícího svatého je skoro totožna s mojí podobou, působilo na mne, jako bych byl mimo nadání za temné noci kdesi na osamělém místě sáhl na mrtvolu. Nemohl jsem se pohnouti, krev se mi hrnula k mozku, oči se mi zakalily a nohy se mi počaly třásti. Zavrávoral jsem a byl bych také sklesl na zem, kdybych se nebyl náhodou zachytil klekátka.
Dlouho stál jsem pak před oltářem, nevěda, co se se mnou děje.
Ba ještě nyní po letech, když připomenu si osudnou tuto podobnost, bývá mi jako člověku, když o samotě prozpytovav své malicherné snahy a ještě malichernější skutky zahloubá se v myšlénky a pokud možná nejživěji si připomene poslední svůj zápas s životem, jejž bude musit podniknouti.“
„Jak ale možno tuto podobnost vysvětlit?“ podotknul jsem opět jen tak jako pro sebe, bych příteli nepředložené nepřipomenul, že vypravuje bez vybídnutí o něčem, o čemž by byl druhdy i k nejnaléhavějším prosbám jen tvrdošíjně mlčel.
„Vysvětlení toho druhu, jako je vědecký důkaz, ovšem nelze podati,“ odpovídá přítel důvěrně. „Ale chceš-li mne vyslechnout, povím ti aspoň cosi, co možno pokládati za jakés takés vysvětlení záhady té.“
A nečekaje ani na moji odpověď, počal vypravovati:
„Trvám, že jsem ti časem svým již připomenul, že pocházím z rodiny velmi nábožné; dodávám nyní, že rodina ta byla nejen pouze nábožná, nýbrž v pravém smyslu bigotní, tak že babička i matka má strávily větší část svého života v chrámě a na modlitbách. Příčinou bigotnosti té byla, jak se zdá, vážná událost, jejíž očitou svědkyní a účastnicí byla moje babička, matka mé matky.
Babička má narodila se v Praze roku 1750 z chudých rodičů a bydlila s nimi v témž domě, co slavný nyní malíř Balko, když se byl z Italie odebral do Čech a v Praze usadil. Již jako dítě chodívala babička k rodině malířově, a když povyrostla, v ledačem tam místo služky vypomáhala.
O Balkovi samém vypravovala babička, které jsem mimochodem řečeno, osobně neznal, matce mé a tato později mně mnohé podrobnosti. Líčívala jej jako člověka na pohled nepříliš nápadného, ale přece dosti podivného, zvláště, když ani netušil, že jej někdo pozoruje.
V poslední době svého života býval prý často velmi zamyšlen a málomluvný; také nespokojenost a jak se zdá, nespokojenost hluboko zakořeněnou, babička má u něho pozorovala. Ve své pracovně pracovával mnohdy velmi podivným způsobem; často stával před holým plátnem nebo započatým obrazem v hlubokých myšlénkách po kolik hodin nepohnutě, jako přimrazen, na to pak skoro vždy mrštil štětcem a paletou mruče mezi zuby:
„Marnost, samá marnost!“ nebo „K čemu to? Není to vše než pro oko; člověk se podívá a odvrátí a jde zas po svých.“
Ano kdysi zaslechla prý při podobné příležitosti babička slova: „Však bych byl spokojen, kdybych tě byl poslechl, Eleazare; nebyl bych se minul cílem života …“
Co vše to mělo znamenat a jaká byla příčina Balkovy nespokojenosti, babička má ani tenkráte, ani později se nedověděla, ačkoli s ní Balko sám častěji nežli s kýmkoli jiným se rozhovořil, poněvadž prý jevila dosti značné nadání k příjemnému vypravování událostí třeba sebe nepatrnějších.
Roku 1767 však přestala babička má u Balka posluhovat. „Pán“, jak babička Balka nazývala, byl se téhož roku vrátil z malého výletu po Čechách do Prahy a počal si naříkati, že je mu jaksi nevolno, pak zase, že jej tu a tam pobolívá, a za nedlouho, že místo pobolívání cítí již píchání, a konečně ulehnul. Babička má, které bylo tenkráte asi sedmnáct roků, jej ošetřovala a probděla mnohou noc u jeho lože.“
Zde přítel na několik okamžiků se odmlčel. Potom přejev rukou obličej podotknul:
„Mimovolně přišel jsem ke konci do vypravovacího tónu babiččina; budu tedy vypravovat slovy babiččinými, jak jsem byl událost tu mnohokráte z úst matčiných slyšel.
„Pán“ byl nevrlý a mrzutý. Nějaký čas chodil ještě aspoň několik hodin denně po pokoji, na to však uleh’ a více nevstal. V noci vždycky jsem sedávala u jeho lože, a poněvadž nemoh’ spát, musela jsem mu vypravovat, co jsem uměla: tu něco o sobě, jak jsem si jako malé dítě zlámala ruku a pískala bolestí, jindy zas o otci a matce, jak se protloukají životem, potom zas o podivném zlatém a stříbrném broučku, kterého jsem kdysi našla a pilně v malé skřínce se skleněným víčkem střežila, až mi ho kočka zadávila, ba i pohádky poslouchal a navzdor bolesti, na kterou si stěžoval, smával se často z plna srdce.
Jednou v noci však nechtěl nic poslouchat a sám také ani nehlesnul.
Seděla jsem tedy u lůžka mlčky a bylo mi teskno a smutno. Venku bylo bouřlivo; nebe bylo skoro stále v plamenu a hřmění ani nepřestávalo. Vítr šuměl a hučel, časem zaskučel, jak když dítě pláče.
Bylo mi úzko, ba jakási hrůza mne obcházela. „Pán“ těžce dýchal, někdy také zaúpěl, až mi to kostmi projelo. Často jsem vyskočila, ale on mlčky pokynul, abych si zase sedla.
Tak probděla jsem několik hodin; slyšela jsem bíti půlnoc, ale potom se mi víčka znenáhla počala zavírati. Seděla jsem na nizoučké stoličce; byla jsem zády o zeď opřena a tak jsem také usnula.
Z nenadání jsem procitla; zdálo se mi, jako by mi byl někdo proutkem lehce přejel přes obličej. Nikdo ale u mne nestál a mimo mne a nemocného na loži nebyl nikdo v komnatě.
Rozhledla jsem se kolem.
Světlo vesele plápolalo, a nemocný pololeže a polosedě byl vztýčen na loži.
Byl bledý jako stěna; nohy mu vykukovaly zpod podušky, a kalné oči byly upřeny ke stropu.
Za chvíli otočil hlavu, jako by někoho hledal, a pravil slabým hlasem:
„Jsi u mne, Boženko?“
„Jsem, pane,“ pravím.
„Jsi dobrá?“ ptá se pán dále.
„Jsem, pane,“ dím udivena nad otázkou.
„Jsi poctiva?“
„Jsem, pane.“
„Buď tedy vždycky dobrá a poctiva a více nepotřebuješ,“ pokračuje „pán“. „Až se ale někdy provdáš a budeš mít syna nebo dceru, nepřekážej jim nikdy — slyšíš? — nikdy!“
„Nebudu, pane; proč a v čem bych jim také překážela?“
„Pán“ neodpověděl; svěsil hlavu a za chvíli mluvil polohlasitě sám k sobě:
„Mně ale také nepřekáželi a přece, přece … Tys měl pravdu, Eleazare, když jsi mne varoval, že se minu cílem života … Tenkrát však už bylo pozdě nastoupiti jinou dráhu života …“
Nemocný opět umlknul a nějakou chvíli bylo ve světnici mrtvé ticho jako v hrobě; jen vichr, který se byl poněkud utišil, časem venku zaúpěl jako sténání vždy víc a více se vzdalující.
Za nedlouho nemocný znovu pohnul hlavou a dutým hlasem se otázal:
„Jsi tu ještě, Boženko?“
„Jsem pane,“ odpovídám tiše.
„Pojď tedy ke mně blíže,“ pokračuje nemocný. „Sem těsně k loži si usedni a vyslechni mne!“
Učinila jsem, jak si přál, a on počal s nemalým namáháním:
„Poslední zápas člověka mého stáří, mých svalů a nervů je tuhý, houževnatý; zdá se mi, že se již přiblížil a že dříve nebo později … Buďsi však! Není tu nikoho, komu bych mohl svěřiti poslední své tajemství; svěřím je tedy tobě! Máš dobrou paměť, Boženko?“
„Mám, pane,“ dím nemohouc se ubrániti jakémusi děsnému pocitu. Sedělať jsem tak těsně u lože, že mne ovíval horký dech nemocného, jenž na mne upíral kalné své oči, jako by chtěl mé nejtajnější myšlénky vypátrati.
„Však ne, ne!“ zvolal z nenadání nemocný. „Nespoléhej se na paměť! Tamo na stole je náčiní k psaní; jdi a napiš si, co ti povím!“
Hlas nemocného zněl tak velitelsky, že jsem mlčky uposlechla. Když jsem usedla za stůl, otázal se poznovu jako v myšlénkách:
„Znáš ale také můj obraz svatého Xaveria, jejž jsem maloval pro chrám svatomikulášský?“
Když jsem odpověděla, že obraz znám, pravil:
„Piš tedy!“ a diktoval potom vážně a klidně následující:
„„Obraz umírajícího svatého Xaveria nebyl malován pouze pro oko a pro povznesení mysli zbožných křesťanů. Je v něm více, nežli bývá v obrazech největších mistrů, je v něm cosi, nad čímž by tisícové s pohrdáním krčili ramenoma, z čehož však by přece mohla vzejíti spása milionům …
Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství v obrazu skryté vypátral a komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva.
Jediné však věci je především třeba: Vytrvalosti a železné vůle. Kdo těmito obrněn bude před obrazem dlíti, by vypátral tajemství obrazu, tomu svatý Xaverius zjeví neocenitelný poklad.““
Když jsem slova ta dopsala, sklesl nemocný vysílen jako po velkém namáhání na lože.
Složivši a uschovavši lístek pospíšila jsem k loži. „Pán“ ležel na znak maje oči upřeny ke stropu. Dlouho ležel nepohnutě; potom obrátil oči ke mně a ústa jeho cosi nesrozumitelného šeptala.
Poslouchala jsem sice dost pozorně, ale nerozuměla ani slovu. Na to nemocný opět, jako by se byl zpamatoval, pokoušel se vztýčiti v loži; klesl však vždy zase do podušek.
Za nedlouho, maje stále oči na mne upřeny, zašeptal přece srozumitelně:
„Což pak mne neslyšíš, — což mi již nerozumíš — Boženko?“
Mlčky zavrtěla jsem hlavou, a on zasténal…
Na to obrátil se obličejem ke stěně, zamhouřil oči a za několik okamžiků jsem pozorovala, že usnul.
Když jsem sedala zase na stoličku, bily právě dvě hodiny po půlnoci. Na polo v dřímotě strávila jsem zbytek noci, až probudil mne z rána lékař, kterýž tentokráte neobyčejně záhy přišel.
„Jak je?“ táže se lékař již ve dveřích.
„Nevím, pán spí,“ odpovídám, „ale bojím se, že snad už umřel.“
Lékař rychle přistoupil k loži, by nemocnému ohledal tepnu; sotva však sáhl na ruku, pravil:
„Máte pravdu, je mrtev,“ a po chvíli dodal: „Je už mrtev několik hodin.“
Zachvěla jsem se; bylať jsem asi po tři hodiny seděla vedle vychládající mrtvoly…“
„Potud vypravování mé babičky,“ končil přítel. „Mnoho-li a co snad babička z vlastní fantasie přidala, nevím; slyšel jsem však událost tu tak častokráte vypravovat od své matky, která ji taktéž nesčíslněkrát slyšela zase od babičky, že mohu ji kdykoli vypravovati skoro doslovně, jak ji babička vypravovávala. Též dokument k historce té se vztahující nalézá se v mých rukou.“
Po té přítel vstal a vyňal z malé skřínky ve stole, ve vybledlém kusu růžového atlasu zaobalený složený papír a podal mi jej.
Papír byl stářím již skoro úplně žlutý a celý ušpiněn; patrně býval často čtěn.
Mystická slova, jež byl umírající Balko přítelově babičce diktoval, byla psána švabachem; rukopis byl poněkud nečitelný, gramatické nesprávnosti a vůbec veškerý charakter písma nasvědčoval tomu, že byla slova umírajícího psána ženštinou, nehrubě v psaní obeznalou.
Prohlédnuv rukopis vrátil jsem jej příteli, načež tento u vypravování svém pokračoval:
„Po smrti Balkově shledáno v poslední vůli jeho, že odkázal mé babičce a potomkům jejím až do vymření rodu úroky z nevelké jistiny; úroky ty brala babička, potom matka má a nyní je beru já.
Babička provdala se teprve asi dvacet roků po smrti Balkově.
Však po celou tu dobu až do své smrti nemohla zapomenouti na poslední okamžiky „pánovy“, hlavně na tajemná slova, jež jí byl diktoval. Ve své prostnosti a zbožnosti chtěla se sama pokusiti o vypátrání tajemství obrazu svatého Xaveria v chrámě mikulášském.
Celé dny a vůbec každý okamžik, jejž mohla životu odzískati, strávila před posvátným jí obrazem, kterýž jí bez přestání tanul na mysli a o němž jen s největší úctou se zmiňovala.
Tuto svou příchylnost k tajemnému významu obrazu přenesla potom na svou jedinou dceru, kterouž již jak dítě vodívala do chrámu mikulášského, neustávajíc jí téměř vypravovati o divotvorné moci obrazu.
Matka má provdala se ještě později nežli babička, a to r. 1830 v stáří 42 roků. Rok na to v měsíci červenci jsem se narodil já a k výslovnému přání babiččinu, která za několik dní po mém narození asi v 80. roce zemřela, dáno mi na křtu jméno Xaverius.
Matka má arci již neměla tak neobyčejné úcty a důvěry v divotvornost obrazu sv. Xaveria, ale přece byla pieta k obrazu v rodině naší neobyčejna, tak že směle mohu říci, že i matka má, jako druhdy babička, dobrou třetinu svého života strávila před Balkovým mistrovským dílem na modlitbách a v zbožném rozjímání. Ba pamatuju se, že matka za mého mládí, nejspíše po příkladu babiččině, vždy, kdykoli pronesla jméno svatý Xaverius, požehnala se křížem, a byla-li doma, že skoro nikdy neopomenula přistoupiti ke kropence a pokropiti se svěcenou vodou.
Později, když jsem dorůstal a kárající mne matka často musila bráti moje, t. j. jméno Xaveria nadarmo, přestala se sice již pomalu křižovati a svěcenou vodou kropiti, ale přece vždy, kdykoli jen poněkud mohla, pospíšila buď sama nebo se mnou do chrámu svatomikulášského, aby tam vykonala svou pobožnost.
Slepé toto zbožňování podivuhodného obrazu dosáhlo u mé matky nejvyššího stupně dle všeho v posledních letech před jejím provdáním se a obzvláště v době, když nosila mne pod srdcem; neboť později mi často vypravovala, že v tu dobu z chrámu mikulášského téměř ani nevycházela, ba že několik dní přede dnem, kdy spatřil jsem po prvé denní světlo, jsouc před obrazem sv. Xaveria v zbožné myšlénky pohřížena, ani nepozorovala, že chrám již zavřeli, a musila potom celou noc v největších úzkostech stráviti v chrámě, z něhož ji ráno skřehlou a skoro polomrtvou domů odnesli.
Taková byla moje rodina, taková moje matka a za takových poměrů jsem se narodil.
Nápadná moje podobnost s tváří Balkova umírajícího svatého Xaveria nedá se sice vědecky vysvětlit, však cosi vysvětlení podobného, zdá se mi, že podal jsem ti svým vypravováním.“
Přítel skončil a svěsil poněkud hlavu.
Prosté vypravování jeho vzbudilo ve mně celou řadu myšlének; ale přece jsem se ani slovem na nic netázal, co zdálo se mi býti podivným neb o čem bych si byl přál nějakého objasnění.
Připomenuv sobě po tomto vypravování podivné naše setkání se v mikulášském chrámu, o němž přítel tak houževnatě mlčíval, nemohl jsem jinak, než za to míti, že přítel, pocházející z rodiny, fixní myšlénkou zaujaté, sám jest nyní fixní myšlénkou zaujat, slovem že jeví se u něho známky choroby mozku.
Věda však, že pro podobnou chorobu, není-li již v stadiu nezhojitelnosti, satyra a ironie jsou často výbornými léky, pravil jsem s patrným úsměškem:
„Výklad a vysvětlení o tvé nápadné podobnosti s tváří Balkova svatého Xaveria tedy šťastně máme; ale jde ještě o něco důležitějšího.“
„Nuže?“ dí přítel netuše ani, kam mířím.
„Abychom se teď pokusili o výklad, proč asi rozumný člověk tvé rozvahy a vzdělanosti následuje příkladu své bigotní a fixní jakous myšlénkou zaujaté babičky a matky, a kreslením i vyměřováním Balkova nesmrtelného díla maří čas a sílu. Či chtěl jsi snad svatého Xaveria na Balkově obraze kružidlem přinutit, aby vystoupil z obrazu a prstem ti ukázal, kde je „neocenitelný poklad“ zakopán?
Přítel nečekaje, až skončím, prudce vstal se stolice a sáhnuv po klobouku pravil klidně, avšak velitelsky:
„Dosti! Buď zůstaneš zde ty nebo půjdu sám!“
Pozoruje, že se můj lék minul úplně účinkem a nemaje jiného hned v zásobě podotknul jsem s úsměvem, dívaje se na hodinky:
„Však je již také čas, abych šel, nechci-li tu zůstat do rána; jsou právě tři hodiny s půlnoci.“
Vzav na to klobouk odcházím. Ve dveřích volám ještě „S bohem!“, přítel však neodpovídá; cynická má otázka byla jej skutečně urazila.