Svítání na západě/Ranní modlitba

Svítání na západě Otokar Březina
***	Ranní modlitba	Tys nešla

Údaje o textu
Titulek:	Ranní modlitba
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Svítání na západě. Praha: Moderní revue, 1896. s. 6–8. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula,
jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu světla,
řekl jsem myšlénkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se!

O Nejvyšší!

Tvůj úsměv mystický zatřásl zemí šlehnutím úrodné mdloby,
nedočkavé hlasy všech vůní zmateně vyvalily se z nížin,
žíznivé klasy prohnuly se s bolestnou rozkoší pod sesutím světla
a zdravé vtáhnutí dechu radostně rozesmálo žijící formy. —
Ale zraky milenců snu se zatměly bázní, vyhýbavé a kleslé
pod jiskřivým pohledem dne, v němž svítí divoká žádost nezrozeného.
Jako hněvivý zrak dozorce davů a sil přelétl krajiny země,
zachvěl se před ním život, zabouřily dílny všech krví.
Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod (schoulené v moří zářící hnízda),
vpadl do stáda opilých vůní a hlas jejich zakřikl hněvem bílého žáru,
ve varu světel rozkypěl barvy, žhavé je nastříkal v duše,
a palčivým popelem okamžiků posypal hlavy litujících.

Hodinami zazvonil všem duším počátek žně o Majiteli rolí a stád!
Všichni viditelní a neviditelní služebníci vyšli na souvratě tvé,
ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků.
Tvá bude úroda na polích lásky a v zahradách, kde jaro omdlelo vůní,
úroda chudých, zmořená suchem v den setí a deštěm v den metání klasů,
úroda těch, kteří pohledy síly určují hranice majetku svého,
úroda bolesti, s květy, jež hoří všemi barvami duší
a jako příliš vytažené lampy, jež kouří dusnými vůněmi smrti.
Úroda setby, jež čeká pod sněhem času na dobu staletých tání
a královská úroda zrní nezasetého.

I já, jeden z nejchudších, vycházím poslušen na hlas tvého zvonu,
na zděděnou líchu mých mrtvých, kde klekání ztichlá mi hlaholí z hučení větrů,
a oněmlé hlasy z šepotu stvolů mne sílí povzdechem dávna.

O Věčný! Až žárem se rozpuká země, dej ať sednouti mohu do tvých stínů!
Až umdlím, přej, aby mé naděje se napily vína šumného budoucí září!
Až prací zrudnou mi tváře, nech je zlíbati pohledy mrtvých
a pot mého čela ať ovívají etherné ruce těch, kteří mne milovali!
Dej požehnání mým zrakům, když utkví na bujném obilí šťastných,
a pevnost pohledu mému, když uzří mystické znamení smrti na květech zahrad a duší!
Hlasu mému dej hudbu lahodnou žencům, jak zvonění o polednách,
a písni mé stříbrné kadence potoků uprostřed polí, v čas žízně!
Dej, aby mé kroky vzbudily z umdlení radostné čekání bratří,
a na můj pozdrav aby vlídně odpověděli pospíchající!
Dej, ať v hněvivých pohledech nepřátel dovedu uctíti záření tajemství tvého,
a chvílím, které proti mně vyšlou, ať řeknu s úsměvem: Dělníci moji!
A nezasloužím-li, aby má křídla se vznášela silou mého zraku,
ať lítost má vznáší se silou, po níž teskní má slabost!
Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,
a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!
Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!
A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratry
a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!
Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel z polí mých padá na sousední líchy,
a dech bolesti mé ať sráží se v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli!
Ticho mé samoty naplň šuměním křídel zbratřených duší,
a okamžiky radosti mé ať vonným deštěm se nad loži beze snů třesou,
jako zpívání harfy k útěše zarmouceného.
Dej, aby mé myšlenky byly jak větry jarní, jež přinášejí rytmus budoucím písním,
a jako vichřice, které nutí k návratu chodce před cestami smrti!
A umírajíce ať podobny jsou těm květům (symbolům setby z jiného světa),
které, když vadnou úpalem denním, ještě po jahodách voní.
Unaven prací a láskou a bolestí zlomen ať usednu v kvetoucí meze
a zbytek dne ať ztrávím pohroužen, němý, ve věčnou hudbu tvých světel.

Až večer se nakloní k zemi a zakřiknuté vůně se vrátí,
i já půjdu, pracovník osamělý, k příbytkům kouře stoupajícího.
Pod tvým stromem usednu, jež všemi prostory korunu košatou zdvihá
a v jehož černém, ledovém listí zvoní tichem hvězdy, jak včely všech úlů;
má hrdost, zamlklá za dne, k mojí písni se vrátí,
políbením, jež nekonečnými činí paprsky zraků, na oči mne zlíbá,
a těm, kteří poslechnou, s hlavou pyšně v zad skloněnou zpívati budu.
Zpívati budu tvé dějiny, jež v duších mrtvých národů jásaly zářením dneška,
a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví.
V epickém toku všech barev, v tisících tonů, v bizarních rozkvětech hmoty,
v prostoru smrtelných tiších, v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen,
kde formuješ budoucí slunce pod klenbami načernalými,
až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výší tříští se světy!
V lyrismech tušení, v šílenstvích hrůzy, v sinavém třesení září,
škálami vášní, v notách dle klíčů a předznamenání smrti.
I rozpustí se má slova jak sůl v žíravém dešti tvé vláhy
a krystalovati budou v sršení jisker a v praskotu neznámé síly.
Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýřící slávou,
stíny jejich budou položeny oslňujícím zářením pozemských světel,
však jejich světla tvým stínem; a do tvých úběžných bodů
paprsky jejich perspektiv se v ohniska sletí.
I pozdvihne se sen můj s křídly zachycujícími reflexy věčného jitra
a jako gigantský fantom orla zem ponese v žhavých svých spárech,
na dvě strany rozhrne černé oblaky noci a lehne k tvým nohám,
a zrak své pýchy nastaví pokorně proklání pohledu tvého
v syčícím výtrysku krve osleplý září.