Svátky na Vyšehradě/5.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 31–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S rozkoší citelného jinocha a s hrdostí otcovskou díval se ohebný kejklíř na spanilou dívku a s dětinským zalíbením poslouchal její jemné ve snu dýchání.

„Chudého postavil jsi mě na dalekou zemi, všemocný Světovide,“ zašeptal potom, očí svých povděčně k nebi pozdvihna; „ale milost tvoje neodvrátila se od chudého na statcích a udělila mu pokladu, jehož nepřevýší ani koruna knížecí. O kdož by si to byl pomyslil, Boleslavko má, když mě matka tvá pod střechu svou přijala!“

Zamlčel se nyní a toliko v duchu přeběhl řadu strastných dnů svých, až posléze hluboko si oddechna, zpozoroval, že kahanec dohořívá a čas jest ke spaní.

I poklekl v koutě, tváří obrácen k východu, a ze záňadří vytáhnuv dřevo, čili neuměle vyřezanou podobu člověčí, kterouž okolo krku na lněném provázku nosil, do obou rukou je vzal a před sebou vzhůru drže, modliti se začal k bohům slovanským.

„Vy, jenžto pronikáte útroby lidské a na dno duše vidíte i počítáte a měříte myšlénky lidské — vám se klaním, bozi otců mých! Zpronevěřile obrátilo se pokolení bratří mých ode tváří vašich, zapomnělo kolena ohýbati v posvěcených hájích: ale hněvy vaše zpronevěřilců neminou. I já byl nucen, hlavu skláněti před bohem cizím, ale srdce mé zůstalo při vás: vyslyšte mě, vyslyšte!“ volal tajný pohan pořád vroucněji; ale v tom se strhnul přede dveřmi nenadálý hřmot a mezi ním i lidské hlasy zazněly.

Žertoň rychle poskočil, a dřevěnou podobu svého bůžka za ňádra opět ukrývaje, pozorným uchem poslouchal. Byloť mu, jakoby někoho přede dveřmi bolestně úpěti slyšel. Všemi strastmi života ohrožen, ani dobou půlnoční hlasu lidského se nelekl, alébrž dvéře své komůrky rychle otevřel. I nebylo mu třeba, dlouho po příčině nářku pátrati, neboť zrovna u prahu leželo lidské tělo — silný, ale jako mdlobami schvácený muž.

Byltě to vrah, vyšlý na záhubu vladyky Klecanského, ale příchodem Výhoně ve krvavém úmyslu podvedený. Hrůza spáchaného skutku jakož i leknutí nad nenadálým prozrazením hnaly jej co ohnivými biči ze předsíně do temné chodby, úzkost ale a těžká ještě po medovině hlava kroky mu pomátly, že jako smyslů zbaven utíkal a vrávoral, až posléze ani sám nevěda, kde se byl octnul, nohy si zamotav, po kamenných schodech dolů ke dveřím kejklíře Žertoně se svalil.

I shýbnul se nyní tento k neočekávanému hostu a shledal, že se byl o kamenné stupně ve tváři zkrvácel, ano v prvním okamžení, an poraněný sotva dýchal, bázeň ho jala, že nešťastník skonává. I zdvihal jej a pokoušel se, jak by ho na nohy postavil; brzo ale seznav, že práce jeho marna, dosti namáhavě to silné tělo přes práh do světničky vtáhl. Tady padlo světlo z kahance větším proudem na tvář raněného, a s ustrnutím vrhnul se na ně mužík, a hlavu v obě ruce popadna, kvapně pozdvihnul, aby ještě lépe do té ozářené tváře nahlédnul.

„Bratře, bratře můj!“ zkřikl s hlasitým pláčem, padl na tělo a slzami poléval rány jeho.

Hluboké a bolestné vzdychnutí vynořilo se po chvíli ze vnitřku raněného, a hlas tento protrhl mužíka bědujícího z náhlé žalosti i pozbudil jej k nové činnosti. Vyskočil totiž mužík ohebný a oběma rukama spěšně uzel rozličných věcí na stole prohrabávaje, našel v něm kus loje, kterýž udržeti měl život slabě planoucího kahance; potom beze všeho rozmýšlení veliké tělo pod paždím popadnuv, s obdivuhodnou silou — jaková v čas největší potřeby žíly člověčí nad obyčej napíná — k loži je dovlekl, jež bylo uchystáno pro něho samého. Na to vytáhl z prkenné velké truhly se ženskými šaty nejspodněji na dně ukrytou malou skříni a otevřev okované víčko, vyndal z ní tři malé hrnečky. I malou misku z kovu měl hned při ruce, a když byl do ní z každého hrnečku sedm kapek husté šťávy nakapal, držel ji několik okamžení nad kahancem, až na ní tekutina syčeti začala. Potom dolil misku čistou vodou, jež co zbytek prostinké večeře ještě na stole stála, a takto léčivý nápoj připraviv, na loži ve mdlobách ležícímu do úst jej vléval.

„O já neshledával a nesbíral nadarmo květy za nejdelších dnů a nejkratších nocí,“ mluvil mezi tím slovy polohlasitými; „já nesvářel a necedil nadarmo kořínky při slunci poledním a luně půlnoční, neboť jimi bratra zachovám! — bratra — dítě matky mé — mé matky! — Ne, ne, neplačte, slabá kukadla!“ káral se prostosrdečně, an mu horké slzy po tváři kanuly, a nutil se do smíchu. „Neplačte, bláznivé studénky! Srdce moje plesá radostí a ruka má se třese rozkoší; neboť syna matky své zachovám.“

Nyní byl svou léčitelskou práci dokončil. Odloživ nádoby, skokem na stůl se posadil a pozorným okem na potlučeného pohlížel.

I netrvalo dlouho, a ubledlé tváře začaly se raněnému zapalovati, prsa výše pohybovati — celým tělem to hravě škubalo. Posléz oči otevřel, a jakoby se byl na jiném světě octnul, hleděl vůkol sebe, brzo na hlavu, brzo na prsa si sahaje.

„Kde jsem?“ zvolal, bojácně sebou trhna, jakoby mu svědomí do srdce trn bylo vrazilo.

„Podívej se na mne, Boreši!“ zvolal mužík na stole. „Já ti povím, kde jsi.“

„Pro věčné spasení!“ zkřikl tento, podivením zraků svých od Žertoně ani odvrátiti nemoha, jenž tu před ním na stole podivné posuňky prováděl. „Buďto mi již kat prknem hlavu srazil a duše má v místech bloudí, kde prý nás ďáblové škádliti začnou, anebo tys to, Nedomysle — synu matky mé!“

„Jsem, jsem syn matky tvé!“ zaplesal mužík dětinskou radostí a lehkýma nohama skočil na postel, aby bratra drahně let nevídaného obejmul. Potom mu krátkými slovy pověděl, jak ho přede dveřmi nalezl.

Zvědavě, s vyvalenýma očima poslouchal ho Boreš, neboť jej opět bázeň před prozrazením jímala; vyrozuměv ale, že mužík všecko nevěděl, hlubokým vzdechem si odlehčil. Sáhl si při tom na bok, a poznovu se lekl.

„Kam se poděl nůž můj?“ tázal se kvapně; a mužík vyběhl z komůrky ke schodům, kdež byl bratra v krvi nalezl.

I spatřil ocel u prahu, avšak i ucho jeho něco postihlo.

„Slyším hluk lidských kročejů — a zdá se, jakoby po schodech k našemu chatrnému stánku přicházel.“

„To jdou pro mne!“ zabědoval muž na loži. „Chrtové se ženou za zvěří! O skryj mě — uschovej mě, bratře! pro památku matky naší, která nás oba s bolestí porodila — Nedomysle, ukryj mě!“

A Žertoň, vida jeho úzkost, rychle dvéře závorou zastrčil, a nalezený nůž oknem do knížecích zahrad vyhodiv, Boreši poručil, aby se na loži natáhl; potom naň množství rozličných suknic a šatů naházel, jež tu v truhle na hromadě ležely.

„Neptám se tě sice,“ mluvil při tom, „proč se lidí strachuješ, a může být, že tě nepravě před jich očima ukrývám; neboť dobrý a spravedlivý nemusí hledati místa pokoutního: ale nás oba jedna matka kojila, a její i moji bozi tě nyní přes můj práh uvedli — i zbudu dříve života, než bych tě rukoum lidským vydal, dokud sám neodejdeš ode mne.“

A nežli mu ještě lze bylo, skřínku s blaholéčnými kapkami a mastěmi zavříti, zaklepalo se již venku na dvéře a promluvilo se:

„Příteli, Žertoni! probuď se a otevři!“

Kejklíř poznal Výhoňův hlas, a jednak ve strachu, jednak v naději skočil ke dveřím, aby závoru odstrčil.

I vešel na to přes práh Výhoň se dvěma služebníky vladyky Klecanského.

„Ejhle! spasení moje s dennicí přichází,“ promluvil mužík; „požehnaná hodina, která mě svádí s ochrancem mým!“

„Bůh dejž, by požehnána byla!“ odpověděl jinoch. „Prosba tvoje stran ochrany dítěte tvého aspoň se vyplní, neboť rovnou cestou od vladyky přicházíme, abychom tě i s dcerou k němu dovedli.“

Při tom přistoupil k loži Boleslavčinu a dotekl se dívky, jenž tu dosavad pokojně spala, i při rozličném hluku a rachotu. Byla to vlastně jen tichá, lehká dřímota, jež údy dívčiny poutala. Duše její obracela se při bdění i při spaní všemi silami vždycky jen do sebe, a nepokoj mimo tělo nevyváděl ji z toho hlubokého ponoření se a zamyšlení; avšak pouhým dotknutím prstu jinochova protrhla se ze spánku, a ještě jako u vidění kolem se ohlednouc, s radostným pokřiknutím — jakoby se jí byl nejkrásnější sen vyjevil — s lože skočivši, k jinochu se tulila.

„Poleťme, poleťme, holoubku!“ zašeptala; „duše má na tebe již dávno čekala!“

I připravil se také Žertoň k odchodu.

„To si však ještě od přízně tvé vyprosím,“ řekl k Výhoni, „aby klíč ode dveří v kapse mé zůstal, nežli se vrátíme, abychom šaty ke hrám v pořádek uvedli. Muselť bych si zoufati, kdyby se zatím cizí ruka v tajnostech našich přebírala.“

A když byl slova tato s výrazností takovou domluvil, že jimi na loži skrytého bratra potěšiti mohl, bral se za ostatními k obydlí nejvyššího lovčího. Po předu šel služebník s tiše planoucí pochodní, za ním Výhoň s Boleslavkou, a nejzáze on s druhým služebníkem.

„Ale pro živé bohy! jak se to událo, že jsi dnes ještě, v pouhé noci, prosbu naši vladykovi přednesl?“ jal se najednou Výhoně tázati, nemohu se nijak domysliti, jak by si tu nenadálou milost vysvětlil; a jinoch uznal potřebu, seznámiti jej s událostí na předsíni u Klecanského, i pověděl mu o zmařeném úmyslu vražedníků.

Po celém těle se třesa, poslouchal Žertoň vypravování o zabitém sluhovi, neboť mu bratr a strach jeho na mysl připadl; a když byl jinoch mezi povídáním za ňádra sáhl a kus utržené košile, jakožto památku po uprchlém vrahu, vytáhl: střelil po ní mužík se sokolí bystrostí.

„Nech, synáčku, znamení toto v rukou mých,“ prohodil s patinou úzkostí; „jáť se rozumných mezi námi vyptám, jak bychom zlosyna vypátrali.“

A nežli se Výhoň nadál, byl již plátno schoval. Nazpět je požadovati, nezdálo se jinochu ani potřebí, aniž k tomu času zbývalo, neboť právě ke vladykovi lovčímu do ložnice vkročili.

U velkém pohnutí zde muž letitý přebíhal. Popudlivá hlava jeho i lehkokypící srdce byly se zbouřily, a strašlivé podezření obkličovalo jej krutou sítí svou, šerednými barvami celé okolí mu líčíc. I Výhoň se mu v některém okamžení bez viny býti nezdál, ačkoliv byl od nejvěrnějšího přítele znamení přinesl.

„Matko boží!“ zděsil se při té myšlénce, „nedej, aby se mi starý mozek zanítil. Nikoli, nedůvěrné srdce! jinoch mě oklamati nemohl. Jasné, přímé jest oko jeho, srdečná jsou slova jeho. Ale sám snad před pastí stojí, kterouž mu lidská zločinnost nastrojila. Ti světoběžníci musí o tom krvavém úmyslu vědět — podívám se jim do svědomí!“

V tom se otevřely dvéře. Hbitě obrátil se k nim vladyka a jižjiž měl nevlídná slova na rtech, ale náhle mu na nich opět umřela. Jakoby u vidění zastavil se na okamžik při pohledu na Boleslavku, an Výhonem vedena do ložnice vstoupila — zastavil se, a jakoby smyslům nebo šalebnému lesku lampy nevěřil, na krok se k ní přiblížil, i opět ucouvnul, a potom jakoby se nejdivnějšího úkazu lekal, třesoucíma se rtoma zvolal:

„Vrahomíro!“

„Pro věčné bohy! pane můj, co víš o Vrahomíře?“ ozval se Žertoň jako vyděšen.

„Nic, nic!“ vykřikl vladyka, rozlítiv se, že se byl před cizími zapomněl. „Kdo jste? Co tu se mnou hrajete?“

„Tato jest dívka, jenž u tebe pomoci hledá proti úkladům,“ odpověděl nyní Výhoň, Boleslavku o krok dále veda v komnatu.

„To jest Boleslavka moje,“ spustil i mužík, hluboko se skláněje, „holubice moje, kněžna naše.“

„Pohledni jí do očí, pane vladyko,“ promluvil zase Výhoň, „a řekni, vezmeš-li nevinnou pod ochranu, anebo ji hubiti necháš drápům chtivého krahujce.“

Za dlouhou chvíli díval se Klecanský dívce do očí, zářících tak jemně a bolestně, že se mu srdce rozehřálo soucitem nepovědomým.

„Nikoli, tak se na člověka nedívá zlé svědomí,“ promluvil na to polohlasitě, a pokývna hlavou, doložil: „Učiní pro tebe vladyka Klecanský, cokoliv zmůže!“

Muselť se však na to zase obrátit, aby utajil nové pohnutí, a přikročiv k oknu, jímžto na zhvězdnatělé nebe pohlídnul, zašeptal ještě u blahožalném zpomenutí:

„To jsou oči její — to byly ty hvězdy moje!“