Stud (Dyk)/I

Stud Viktor Dyk
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

Kupé je poloprázdné.

U okna sedí nějaký obchodní cestující; zdá se, že se dívá na krajinu, ale také je možné, že spí. Jisté je, že jeho oči jsou apaticky upřeny na jeden bod…, a nehýbá se, pouze těžce oddechuje. Jede už asi hodně dlouho. Z doby, kdy ještě bděl, mu na tváři zbyl jakýsi náběh k úsměvu na červených rtech… ale ten úsměv ustrnul.

Pak jsou tu ještě tři osoby: dvě staré paní, které živě hovoří, poněkud ztlumeným hlasem. Ubožátko — ukazuje jedna na malé, asi desítileté děvče —‚ umřela jí matka, a otce už dva roky nemá; byla to moje dcera a přišlo to rychle… Přijela jsem do města a ani už jsem ji nezastihla naživu; čeho se tak člověk dočká, žije-li dlouho.

Děvče také spí — nebo má zavřené oči; její drobná a hubená tvář má ustrašený výraz dušičky, která se zastavila u nesrozumitelného děje. A stará paní opakuje hořekujícím hlasem… čeho se tak člověk dočká! — Römpler to všechno ospale poslouchá, jakoby z dálky…, nechápe však dobře.

Sedí v koutě, hlavu ve dlaních; bolí ho trochu; a pak — je nevyspalý.

Včera večer… vzpomíná.

Včera večer seděl v šerém pokoji na Dvorci, který se mu pomalu stával mučírnou. Seděl tam s bytostí, o níž se dalo předpokládat, že ji kdysi míval rád. Seděl tam, jako vždy sedával po celý ten čas, když byl právě doma. Zamlklý, uzavřený. A ta, kterou kdysi miloval, seděla doma jako on: zamlklá, uzavřená.

Kdy začala jejich samota ve dvou? Karel Römpler, okresní soudce ve Dvorci, si nemohl přesně vzpomenout. Plížila se mezi ně pomalu a dlouho od té chvíle.

Bylo to v hlavním městě první večer.

V pokoji se stmívalo; byla to chvíle, kdy se předměty stávají cizí a nejasné.

Marie otevřela okna; dusila ji atmosféra?

Kalný podzimní den, který dokonával. Svit svítilen se třásl v mlze, marně se jí prodíral; ztrácely se v dálce jako neurčité body. Ulice — neživé a pusté — měly zvláštní zamžení podzimních večerů.

Marie se dívala ven, vykloněná z okna, v nehybné póze sochy a jako by počítala kroky osamělého chodce, který se nyní vynořil z temnot.

Tak ji našel.

Něco cizího hledělo na něj z jejích očí. Zdálo se to být vědomí utrpěné křivdy. Tichá obžaloba.

A ten výraz ho mučil; cožpak to nebyl on, který trpěl křivdou?! Celý den mu hučel v hlavě tklivě nějaký refrén neukojené touhy: ne, takové to není, ne, takové to není… Nebyl on oklamán blahem, které nepřišlo?

Mlčela.

Cítil nutnost něco říci; zcela správně, ale co jí řekne?! Najednou mu připadala jako docela cizí tvor, který se mu uzavírá a jemuž je nutné se uzavřít… Jak se jenom ocitla v těchto místech? „Nachladíš se, Marie. Zavři raději okno!“

Jeho samotného zarazil nucený a chladný tón těch slov…

Pohlédla na něj, jako by neporozuměla, nicméně však okno zavřela. Pak se opřela tiše o židli a stála mlčky.

„Co je ti, Marie?“ zeptal se.

Marie neodpovídá.

Jen kdyby se tak nedívala přes jeho hlavu do dálky. Co hledá v té dálce? —

„Není ti dobře?“

Marie zavrtí hlavou.

„Co tedy je, Marie?“

Toto dotazování ho začínalo činit nervózním; a celá ta scéna v něm budila dojem, jako by vyslýchal zatvrzelého zločince. Přiznejte se přece, důkazy jsou po ruce, marně se připravujete o polehčující důvod…, vazbu zbytečně prodloužíte!

„Ne, zcela nic!“

Karel Römpler v prvém okamžiku málem vybuchl, zjitřený a podrážděný, potom se přemohl a mlčel. Vyčkejme chvíli, řekl si. Ale měl vědomí nespravedlivého obvinění… Co mohl dělat? Mlčet!

Čekal-li tehdy, že tímto odcizením je vinen pouhý okamžitý rozmar, mýlil se. Zarývalo se stále hlouběji. Nic není nebezpečnějšího, než spolužití bytostí, z nichž každá se domnívá, že druhá jí křivdí.

Nezměnilo se to ani tehdy, když Römpler byl přesazen do onoho zapadlého městečka, málem už v horách. Neměl předtím tušení o jeho existenci: bylo to skoro mimo svět. Co tam mohou dělat dva lidé, kteří mlčí, než se stát zatvrzelými?!

Römplerova zdvořilost měla pro jeho ženu ironický hrot; a tak postupem času ustal od pokusu vystačit s formami manželství, kde manželství nebylo. Nyní žili jako dva cizí lidé, kteří jsou si přítěží.

Nejhorší byly večery; dva lidé vedle sebe, kteří občas promluví několik formalit… a pak odejdou jako herec, který se zhostil nepříjemné a nevděčné role…, tak to zde vypadalo jako komedie.

A co bylo na tom zlého: nikdo z nich nežaloval. Nikdo se slovem nedotkl onoho mrtvého bodu. Jediné ostré slovo nepadlo, jediný spor nevznikl. Mlčeli druhem mlčení, které je vysilující torturou duší; moci aspoň jednou se vymluvit, říci vše, co v sobě dusili‚ vzbouřit svou bolest; ale ne. Oni stále mlčeli a tak šly dny.

Někdy Römpler, který k sobě býval vždycky dost rigorózním, zkoumal svoji vinu.

Co bylo příčinou Mariiny nechuti? Patrně několik zklamaných iluzí; byl tím vinen on?!

Bylo to ono smyslné, co ji uráželo?!

Jednou na Dvorci přednášel mladý redaktor, ve své řeči plný ctnosti a humanity. Mluvil o postavení žen podle rakouského zákoníku. A byl mravně velmi rozhořčený, že zákoník stanoví závazek povinnosti manželské. Jaká brutalita!

Bylo to velmi efektní a patetické. Sám Römpler byl nakloněn uznat zvrhlost občanského zákoníku. Ale konec konců, obě strany si to vše přece měly uvědomit dříve?! Posuzovat manželství jako smlouvu s určitými závazky je málo romantické — ale co zbývá?!

Jeho právní vědomí se bouřilo proti těmto sofistikám.

A to přece bylo, na čem utkvěl.

Byla v něm jakási vášeň po právu. Nevolil své povolání pro možnost postupu, toho času danou; miloval je. Už od dětství to v něm zrálo. Nikdy nepochyboval o existenci práva jako něčeho absolutního. A ještě méně pochybná byla u něho existence povinnosti. Nebýti toho skalopevného přesvědčení, nebyl by to vše patrně snesl: živoření v místě tak odlehlém, v manželství tak denervujícím, bez přátel, bez zábavy… Malichernost právního mechanismu, jeho špinavost a hnusnost nedovedly podkopat jeho víru, jeho téměř náboženství… byl z těch, kdo ještě naslouchají s důvěrou přísnému hlasu, jenž říká to nutno činit, to nutno opominout.

A pak si Römpler vzpomněl na včerejšek.

Po večeři vyšel ven, na navigaci. Na druhé straně řeky, která se nyní zdála tak nehybnou, stály staré, mohutné stromy s rozložitými korunami a rýsovaly se ostře a výrazně ve vlnách. Bylo to údolí, skoro kotlina. Z obou stran se schylovaly lesnaté, veliké vrchy do údolí a téměř je zaléhaly; a nahoře jen nebe…

Chodíval sem rád, pro ostrý vánek, který ochlazoval jeho horké čelo; ta navigace, večer, za tmy, působila mile a nějak tišivě na jeho rozrušené nervy.

Promenoval zde bezmyšlenkovitě, jako automat, zatím co tmy hroutily se v údolí; kouřil cigaretu, vykouřil ji, zapálil druhou — aby pozoroval diferenci času, říkal —‚ to bylo celé jeho zaměstnání.

Zadíval se na hvězdy — dnes bylo velmi mnoho hvězd — utkvěl na nich a mimoděk se v této pozici zastavil; ani si neuvědomoval, nač se vlastně dívá; nebylo mu smutno, jen trochu prázdno v jeho nitru.

Pojednou ho z této letargie vyrušil nějaký hlas; jakmile si tento hlas uvědomil, zdálo se mu, že už dlouho k němu mluví; byla to jejich služka.

„Telegram, milostpane, telegram,“ opakovala zpívavým a skoro slavnostním hlasem. Telegram byl přece něco neobvyklého.

Pan Karel Römpler vzal telegram a chvíli uvažoval, co může obsahovat. Pak jej rychle rozevřel a četl…

„Paní Römplerová churava. Přijeďte! Dr. Lukeš.“