Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/XII. Kupec benátský

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
XI. Král Richard III.	XII. Kupec benátský

Údaje o textu
Titulek:	XII. Kupec benátský
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Kupec benátský

V krásném městě italském, Benátkách, bydlel v dobách dřívějších žid, jménem Shylock, jenž zbohatl půjčuje peníze na velké úroky kupcům křesťanským. Shylocka nikdo neměl rád, jelikož jeho jednání bylo drsné a kruté; ale snad nikdo neměl takový odpor proti jeho povaze, jako mladý Antonio, kupec benátský.

Nenávist tato byla ovšem židem opětována, neboť Antonio byl k občanstvu tak dobrotivým, že v nesnázi půjčoval peníze, aniž žádal za to nějaké náhrady; mimo to činíval výtky Shylockovi pro jeho tvrdé jednání, kdykoliv se náhodou setkali. Žid výtky tyto snášel zdánlivě s podivuhodným klidem; ale kdyby bylo možno nahlédnouti v jeho srdce, byla by se odhalila jeho nesmírná touha po pomstě.

Nedivno, že Antonio byl velmi milován svými spoluobčany. Nejdražším však přítelem ze všech byl mu Bassanio, mladý muž vznešeného rodu, jenž neměl však jmění žádného.

Jednoho dne přišel Bassanio k Antoniovi i vyprávěl mu, že hodlá pojati za manželku zámožnou dívku a vznešenou; za tím účelem však, aby se mohl připraviti důstojně na sňatek s takovou dědičkou, potřeboval půjčku tří tisíc dukátů.

Antonio právě tu dobu neměl peněz pohotově, an očekával návrat několika lodí s bohatým nákladem, i nabídl mu, by peníze byly vypůjčeny od Shylocka na zástavu zmíněného nákladu. Odebrali se spolu k židovskému peněžníkovi; a Antonio žádal od něho půjčku tří tisíc dukátů, jež bude zaplacena ze zboží na lodích na moři se nacházejících. Shylock vzpomněl si nyní na vše, čím jej kdy Antonio urazil. Mlčel několik minut, načež pravil:

„Signore, zval jsi mne psem a nevěrcem; a za tyto zdvořilosti mám-li ti půjčiti peníze?“

„Nepůjčuj mi jako příteli,“ pravil Antonio, „spíše jako nepříteli, abys tím lépe mohl se na mně hojiti, kdybych nedostál slovu.“

Po té Shylock si myslil, že bude lépe, začne-li po přátelsku.

„Chtěl bych žíti s tebou v přátelství,“ pravil. „Chci zapomenouti na tvé jednání se mnou a vyhovím tvému přání, aniž chci jakých úroků.“

Antonio byl ovšem velmi překvapen těmito slovy. Ale Shylock je opakoval, žádaje toliko, aby šli k některému právníku, u něhož — jako žertem prý toliko — Antonio smlouvou se zaváže, kdyby určitého dne nemohl dluh oplatiti, že propadá librou masa, uříznutou z kterékoliv části jeho těla dle libovůle židovy.

„Chci podepsali tento závazek,“ pravil Antonio; „a musím doznati, že žid mnoho tím prokazuje mi laskavosti.“

Ale nyní ozval se Bassanio prohlašuje, že Antonio nikdy nesmí se v jeho zájmu zavázati smlouvou takovou. Než mladý kupec trval na svém; tvrdil zajisté za určito, že jeho lodi dávno se vrátí do dne určeného.

Shylock zatím dychtivě naslouchal; a stavě se překvapeným, zvolal: „Ó, jak nedůvěřivý lid jsou tihle křesťané! A jen pro své vlastní tvrdé jednání nevěří pravdě druhých. Podívej se, milý lorde Bassanio; dejme tomu, že Antonio by nemohl dostáti závazku, jaký užitek měl bych z vykonání pokuty? Libra masa lidského nemá ani ceny jako libra masa hovězího nebo skopového! Nabízím přátelství, abych mohl získati jeho přízeň. Chcete-li nabídku přijati, buďsi, ne-li, s Bohem!“

Než Bassanio stále ještě nedůvěřoval židovi; nemohl však přemluviti svého přítele proti tomuto ujednání a Antonio podepsal smlouvu, maje za to, že jedná se toliko o žert, jakož Shylock pravil.

Něžná a krásná děva, jižto Bassanio doufal v manželství pojati, žila poblíž Benátek. Když milovník její vyznal, že — ačkoliv vznešeného rodu — nemá jmění, jež by jí k nohám složil, Portia odvětila velmi jemné, že by si přála býti tisíckráte sličnější a desettisíckrát bohatší, aby byla méně jeho nehodnou. Po té prohlásivši, že dává se jím ve všech věcech říditi a ovládati, darovala mu prsten.

Překonán radostí z její líbezné odpovědi, mladý lord vzal dar, slibuje, že nikdy se s ním nerozloučí.

Gratiano provázel jako sluha pána svého na této cestě; a když přál Bassaniovi a jeho milostné nevěstě štěstí, prosil, by mu byl rovněž sňatek dovolen, řka, že Nerissa, dívka Portiina, slíbila býti jeho ženou, kdyby její paní byla ochotna vzíti si Bassania.

Tu chvíli vešel sem posel, přinášeje zprávy od Antonia; když Bassanio četl list Antoniův, nápadně zbledl, že nevěsta jeho se tázala, co nepříjemného se sběhlo.

„Ach, drahá Portie, jest tu několik nejvýš krutých slov, jaké kdy papír obsahoval,“ pravil. „Když mluvil jsem o své lásce, otevřeně pověděl jsem, že nemám žádného jmění kromě čisté krve, jež proudí mými žilami; než měl jsem dodati, že mám méně nežli nic, jsa zadlužen.“

A tu Bassanio vypravoval o závazku Antoniově židu Shylockovi; načež přečetl jí donesené psaní: „Milý Bassanio! Mé lodi jsou ztraceny a závazek můj židovi propadlý; jelikož pak nemohu vyrovnati dluhu, jest mi umříti, i přál bych si, viděti tě při své smrti. Nicméně užívej své radosti. Nekáže-li ti láska ke mně přijíti za mnou, psaní toto ničeho nevynucujž.“

Portia pak pravila, že příteli takovému nesmí ani vlas na hlavě býti zkřiven vinou Bassaniovou a že třeba sebrati peníze a zaplatiti dluh; aby pak Bassanio mohl s jměním jejím nakládati jako se svým, rozhodla, by sňatek jejich odbyl se ještě téhož dne a on mohl hned spěti na pomoc Antoniovi.

A tak mladý párek byl nakvap oddán i jejich sloužící, Gratiano a Nerissa. Bassanio pak ihned odebral se do Benátek, kdež našel přítele svého ve vězení. Doba placení dluhu přešla a žid nechtěl přijati peněz mu nabízených; nic nyní — jak pravil — nepomůže, jen libra masa. I stanoven byl den, kdy měl býti případ tento projednáván před benátským dožetem; zatím pak oběma přátelům nezbývalo než klidně čekati v úzkosti a obavě.

Portia mluvila sice konejšivě k manželu, když odcházel, ale srdce její počalo se chvěti, když byla samotna. A touha její, zachrániti nejvěrnějšího přítele Bassaniova, byla tak mocna, že se rozhodla jíti do Benátek a mluviti na obranu Antoniovu.

V městě bydlel jistý muž jménem Bellario, právní zástupce, jenž byl příbuzný s Portií; jemu tedy vypsala Portia celý případ, žádajíc jej, aby jí poslal šat, jaký nosí obhájcové u soudu. Posel se vrátil se šatem a mnohou dobrou radou, kterak by si měla vésti. Po té vydala se i s Nerissou na cestu do Benátek, dospěvši tam právě v den přelíčení.

Dože a senátorové byli již v soudní síni, když došlo psaní od Bellaria, v němž se omlouval, že pro nemoc nemožno mu najíti Antonia; žádal však, aby mladý doktor Baltazar (jakž nazval Portii) byl připuštěn, by směl zaujati jeho místo.

Dože žasl nad mladistvým vzezřením tohoto cizince, nicméně vyhověl žádosti Bellariově; a Portia, přestrojená v řásný šat s velikou parukou, dívala se kolkol po soudní síni, až zahlédla Bassania, an stál vedle svého přítele.

Důležitost případu dodala Portii odvahy, i počala, obrácena jsouc k Shylockovi, mluviti o slitování:

„Hle, slitování nedá nutit se;
vždyť s nebes jako rosa skrápá
k nám na zemi, jsouc dvojím žehnáním,
jak tomu, kdo je dává, tak kdo
je přijímá. Toť moc všech mocí jest,
jež zdobí vladaře víc koruna
než jeho…“

Než odpověď Shylockova zněla toliko, že trvá na závazku; tu Portia se tázala, nemůže-li Antonio sumu zaplatiti; načež Bassanio veřejně nabízel, že hotov jest zaplatiti tři tisíce dukátů. Neuprosný žid však stále odmítal, řka, že nechce nic jiného než slíbenou libru masa.

Bassanio byl nyní velmi zarmoucen, i prosil mladého učeného právníka, aby ‚trochu obrátil zákon‘.

„To nesmí býti — nestáváť v Benátkách moci, jež mohla by pozměniti stávající usnesení,“ pravila Portia. Shylock slyše tato její slova, měl za to, že jest jemu nakloněna, i zvolal: „Daniel přichází k soudu! Ó mladý, moudrý soudce, kterak tě ctím!“

Neměl tušení, co bude následovati, když mladý obhájce vážně žádal, by směl nahlédnouti do smlouvy. Přečetši ji prohlásila, že žid jest dle zákona oprávněn žádati libru masa, ale vyzývala jej opětně, by přijal peníze nabízené a měl slitování.

Marně však mluveno do Shylocka o slitování. Jal se brousiti nůž; a Portia tázala se Antonia, má-li ještě co říci. Odvětil, že slov jeho jest nemnoho; i jal se loučiti s milovaným Bassaniem, žádaje ho, by vyřídil své choti, kterak umřel z přátelství.

Bassanio v žalu svém zvolal, že jakkoliv vroucně miluje svou choť, není mu tak drahou jako život Antoniův; a že milerád by ztratil ji i všechno jmění své, kdyby tím mohl žida spokojiti.

„Tvá žena by ti nebyla příliš vděčnou, kdyby slyšela toto nabídnutí,“ pravila Portia; než nehněvala se ani dosti málo na manžela pro jeho slova, jenž miloval přítele tak šlechetného.

Také sluha Bassaniův zvolal, že má ženu milovanou, jižto chtěl by míti v nebesích, kdyby mohl tím obměkčiti srdce Shyllockovo.

Načež Nerissa — jež, přestrojena jsouc za sluhu, byla po boku Portiině, pravila:

„Štěstí, že přání to projevuješ za jejími zády.“

Ale Shylock byl již netrpěliv, by provésti mohl pomstu na své oběti, i pravil, že škoda ztráty času. A Portia se tázala, jsou-li vážky přichystány a je-li pohotově lékař, aby Antonio nevykrvácel do smrti.

„O tom není zmínky ve smlouvě,“ pravil Shylock.

„Bylo by však žádoucno, byste tak učinil z ohledu lidskosti,“ odvětila Portia. Než lidskost a milosrdenství byly židu ničím, an brousil nůž a žádal Antonia, by se připravil. Ale Portia žádala jej, by posečkal, že třeba ještě něco doplniti. Ačkoliv zákon vskutku mu dával libru masa, nedovoloval mu ani kapky krve, a jestliže tedy při řezání masa proleje jedinou kapku krve Antoniovi, jeho statky budou zabrány dle zákona státu Benátského!

Šepot souhlasu rozšířil se soudní síní při této moudré myšlence mladého obhájce, neboť bylo zjevně nemožným řezati a krve neprolíti; a tím byl Antonio vysvobozen.

Shylock po té pravil, že chce vzíti peníze Bassaniem nabízené, a Bassanio vesele zvolal: „Zde jsou!“; ale Portia jej zadržela, řkouc, že židovi nepřísluší jiného, než co jest v závazku napsáno.

„Dejte mi své peníze, a půjdu!“ volal opětně Shylock; a Bassanio opětně byl ochoten tak učiniti, než Portia znova nechtěla k tomu svoliti. „Počkej, žide“, pravila, „zákon obsahuje ještě jiný proti tobě odstavec.“ I jala se dovozovati, že za ukládání o život občanu Benátskému zákon stíhá jej ztrátou veškerého jmění a život jeho vydán na milost dožeti.

Dože pak prohlásil, že daruje mu život, dříve než o něj bude prositi; ale polovice jeho majetku že připadá státu, polovice Antoniovi.

Antonio však projevil srdce milosrdnější než jeho nepřítel, prohlásiv, že nežádá majetku židova, je-li ochoten po smrti své odkázati jej jediné dceři své, jižto byl vydědil, protože pojala za manžela křesťana.

Shylock svolil i žádal, by směl odejíti. Soudní dvůr byl pak rozpuštěn a dože odcházeje vyzýval Bassania, aby se odměnil dovednému, mladému obhájci, jenž tolik učinil pro jeho přítele. Portia však nechtěla přijati nabízených jí tří tisíc dukátů a Bassanio ji žádal, by sama udala, čeho si přeje; pravila mu pak, by jí dal své rukavice, že je bude nositi na památku a — k vůli žertu, až pozná, kdo byl obhájcem — pravila pak, že by si přála prsten, jejž má na ruce.

Bassanio odvětil, že nemůže žádosti její vyhověti, jelikož mu jej dala manželka jeho a on jí slíbil, že nikdy se s ním nerozloučí, načež Portia se tvářila uraženou. Antonio pak žádal přítele, aby dal prsten mladému právníkovi za vzácnou mu prokázanou službu, načež Bassanio povolil; jelikož pak Portia zatím už opustila soudní síň, poslal za ní s prstenem Gratiana. Nerissa darovala rovněž prsten svému ženichovi v den svatební. Když pak přišel nyní s poselstvím svého pána, žádala též prsten na památku a obdržela jej.

Smály se pak pospolu, jaký to bude žert, až jich manželé se vrátí domů bez prstenů, jez slíbili nositi do smrti. A nečekaly dlouho, neboť Bassanio brzy se vrátil i s přítelem Antoniem.

Sotva bylo po uvítání a seznámení, tu zaslechnut byl prudký hovor Nerissy s Gratianem. Na otázku, co to znamená, shledáno, že Gratiano daroval prsten Nerissin sluhovi mladého právníka, jenž hájil Antonia.

Portia pak, dále žert rozvádějíc, pravila, že zasluhuje pokárání a že by její lord Bassanio nerozloučil se s prstenem za nic na světě.

Gratiano na svou omluvu zvolal: „Můj lord Bassanio dal svůj prsten obhájci, jenž o něj žádal a zasloužil si ho také!“

Portia se ovšem tvářila velmi hněvivou a Antonio sebe sama udával za původce všeho neštěstí toho, načež Portia ukázala prsten vyznavši, že ona byla mladým obhájcem a Nerissa jejím sluhou a že se přestrojila, aby mohla jednati v při Antoniově. Byli nyní všichni velmi veselí a šťastni; a Bassanio byl tím pyšnější na svou choť, jež svou moudrostí a smělostí zachránila jeho přítele před krutou pomstou židovou.