Údaje o textu
Titulek: 1917
Autor: Josef Hora
Zdroj: HORA, Josef. Strom v květu. Praha: Fr. Borový, 1920.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Index stran

1917 editovat

Kdybych Francouzem byl,
dělníkem metafory,
jiskrou ducha, tělesným ohněm,
synem republiky, krvácející u Lille, Verdunu, Met,
sotva, sotva zadržela bys mě, má milá,
sotva na tvé slzy dal bych, ó matko,
zapřel bych vás obě na chvíli před tváří vlasti
a šel za ni umřít —
s vašimi jmény na rtech.

Kdybych byl Rusem,
hrdým na mladou svobodu, tvrdým k sobě,
polibkem netrpělivým oprostil bych se od tebe, má milá,
potěš ji, potěš ji slabou — řekl své matce
a pokryt jsa širokým úsměvem davu, čekatelů to země,
jimž rozvázal jazyky duch,
šel bych do shromáždění, říci vše, říci vše a při prvním slově:
Ó, bratří —
bych zaplakal pro lásku ke všem, ke všem,
hlubokou jako step, nepochopitelnou jak Rusko.

Kdybych Němcem byl,
nelitoval bych.
S Bohem, má milá, s Bohem, má matko, vlast nade všecko.
Inženýr, stál bych u periskopu na U 124,
kolébán Oceánem, jejž vůle otců rozkázala nám vzít.
Ó Lusitanie!
Sražená ke dnu dcero zpupného Karthága!
Či snad Říma? Ne, pochybo vratká. Pryč!
Pryč od ruky pevné, roznášející požár, hrůzu a zkázu
mezi pobledlé nepřátele národa vyvoleného, by vládl.
Vítězství sladké je, kdekoli najdu ho.

Ale jsem Čech.
Na tebe myslím, má milá, hladová po radosti, nenarozené ještě,
na tebe, matko, opravující u okna tiše svůj šat,
chodě jako zmámený světem, jenž v horečce drkotá zuby.
Dny Evropou letí, života přibývá, hruď dme se,
blíží se, podivně váhajíc, hodina spravedlnosti,
urvané s nebeské báně,
tisíce tázavých očí hledí v osudu tmu,
trhající se zvolna, zvolna na vrchy pohraničními,
za nimiž uhasínají oblaka krve,
prolité pro koho? Pro koho?
Národe můj! Pro tebe? Pro tebe?
Věřím.