Strýc Polda

Údaje o textu
Titulek:	Strýc Polda
Autor:	Rudolf Bechyně
Zdroj:	SOUKUP, František. 28. říjen 1918 předpoklady a vývoj našeho odboje domácího v československé revoluci za státní samostatnost národa Národní digitální knihovna
Vydáno:	V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený), 1928
Licence:	PD old 70

I.

V létě i v jeseni, za zimních dnů,
když vpadlo jaro květem,
chodil strýc Polda jen úkradkem
tím všedním shonem a světem.

Ožil jen z večera, když mohl sám
duši svou nástroji svěřit,
probudil houslemi tajemnou říš,
mohla se s Olympem měřil.

Vibrace tónu je skutečnost,
svět jenom mátohou zdá se,
strýc Polda žil těmi houslemi,
Žil v jejich kouzelném hlase.

II.

Strýc Polda odjel pak do Karpat,
strýc Polda učitel mladý.
Odjel tam s úsměvem mrtvolným.
Housle své nechal nám tady.

Housle mi schovejte, promluvil,
Z vlaku nám pokynul tiše…
V karpatském kamení brání teď
krví svou interes říše.

Nikoli, není tam Polda strýc,
jen jeho tělo tam dali,
šedivý stejnokroj vojenský
tělo jen bez duše halí.

Máme v Australii zvláštnosti,
na vojnu berou jen těla,
na více nikdo se netáže.
Duše je svobodna celá.

A tak nám duše zůstala,
na stěně v houslích visí,
jede-li smyčec po strunách,
vždycky se na chvíli vzkřísí.

III.

Děti teď znají se v atlase,
zřejmá jim jest i řeč barev,
zde Srbsko a Polska, Austrie,
 Bělehrad, Přemysl, Narev,
Grodno a Varšava, Cařihrad,
Užok a Karpatská sedla.
Brambory, mouku a zeměpis
válka teď v ceně jich zvedla.

Děti se vyznají v zápasech,
vojenské srdce v nich bije,
Von der Goltz paša by zprofitl
Z té dětské strategie.
Frontální útoky, zákopy,
drátěné záseky, děla —
někdy jde v naší světnici
Evropa do křížku celá.

Nejstarší synek je generál,
vojsko má z celého domu,
manšaft je obého pohlaví.
Nemluvně vříská jim k tomu.
Pojďte se bíti, císařští,
pojďte to zkusit s Rusem!

Židlí řad nastavil před sebe
se stolkem, nejtěžším kusem.
„Pojďte se bíti,“ káže zas.
Císařští zkoušejí zbraně.
„Kozáci, vzhůru! Píkami
císařské zaženem! Na ně!“

Císařští couvají. Je to zlé.
Syneček hlava je známá,
řídívá dětem všecky hry,
teď zbyla Austrie sama.
Vojáků má sice habaděj,
statečnost hárá jim v ňadrech…
statečnost bez vůdce nestačí,
ta je jak princezna v hadrech.

A vůdce přeběhl k barbarům
a děti chápou tu zradu.
Než došlo k zápasu, povstala
revolta zvláštní tam vzadu.

Vystoupla dceruška: To je hřích,
nehraji dále si s tebou!
Ty děláš Rusa, a Poldíka
v Karpatech ručičky zebou!
Strýc Polda ulehl v zákopech,
řeknu mu, budeš to vidět,
že bys jej s Rusy zastřelil!
Můžeš se za to stydět!

Dceruška přistoupla ke stěně,
po strunách přejela rukou…
zalkala duše z nástroje,
srdéčka dětem tlukou.
Generál odhodil šavličku,
procitl z válečné ráže:
„Nejsem Rus. A už mne nechte být!“
Slzy mu zvlhčily tváře.

IV.

„Tatíčku, tatíčku,pověz mi,
co se to ve světě děje?
Nejsem už malý, tatíčku!“
Synkovi srdce se chvěje.
„Němci jsou, tatíčku, přátelé?
Rus myslil, že je nás trochu?
Bude nám proto líp než teď?“
Na školu mysli, hochu!
„Tatíčku! Rakousko, jsme to my?
A Rus je nepřítel, tati?“
Děti by chtěly všecko teď
tak jako velcí znáti.

2. dubna 1915