O ZPEVU.
Darem z nejkrásnějších, kterými příroda člověka obdařila, jest řeč. Řečí projevuje člověk své myšlenky a sdílí je s jinými. Je-li vnitro člověka více než obyčejně zaujato, mění poznenáhla svou řeč, t. klade vetší váhu neboli přízvuk na některá slova, jakož i mluví brzy zvýšeným brzy hlubším hlasem. To i ono jest počátkem jiného způsobu řeči, který se co zvláštní umění při všech vzdělaných i nevzdělaných národech více méně dokonalý nachází. Tento druhý způsob řeči jest zpěv.
První pokusy ve zpěvu se asi od obyčejné řeči příliš nelišily, aniž se asi u
zdokonalování jeho příliš pokračovalo. Nevíme, jak první melodie vyhlížely; toliko domnívati se můžeme, že byly prosté a že se jen na několik intervalů, snad na čtyry nebo na pět, obmezovaly. V nápěvech žalmů a prefací zachoval se asi nejpodobnější obraz předvěkého zpěvu.
Zpěv byl od věků za něco posvátného považován a byl částí bohoslužeb. Později vloudil se také i na jiná místa než do chrámu jediného Boha izraelského; neboť i z paláců králů israelskych a jiných zazníval.
Uvedením a rozšířením křesťanství stal se ale zpěv zvláště důležitým a posvátným a dostalo se mu i pěstování ve zvláštních školách.
Postupem času rozdělil se hlavní proud zpěvu v rozličná ramena, která se zprvu jen málo, později ale více a více od sebe různila. Takto povstal zprvu zpěv církevní a národní, později divadelní čili dramatický.
Církevní a národní zpěv sluší do oboru vědomostí národních učitelů; neboť klade-li národní učitel první základy vzdělanosti občanské vůbec, a je-li zpěv výborným vzdělávacím prostředkem, o čemž nikdo nepochybuje: tož vysvítá z toho, jak potřebno i prospěšno jest, aby se národní učitel se zpěvem theoreticky i prakticky