Takový jest přirozený základ hudby a zpěvu, z nichž umělost lidská vypěstovala dvě stránky krásného umění.
II. V čem se krása hudby a zpěvu vidí
Hudba i zpěv náležejí mezi předměty krásoumné; neboť líbeznost zvuků a hlasů chválíme a nelíbeznost jejich haníme.
Pravímeť, že skřivánek krásně zpívá a struny líry líbezně zaznívají, jakož i naopak mluvíme, že ten neb onen člověk má hlas nepříjemný, ten neb onen hudební nástroj že nelibé zvuky ze sebe vydává. Že tedy zvuky a hlasy buď příjemně aneb nepříjemně sluchu i mysli naší se dotýkají a v příjemných že si libujeme a v nepříjemných se nekocháme, tyto že haníme, ony pak že chválíme: proto hudba i zpěv staví se v řadu krásných umění, kterážto city leposti a krásy, lahody a příjemnosti bývají sprovázeny.
City krásy zjevují se vůbec buď pochvalou, buď hanou věci neb jich obrazů či představ v mysli, kdež se sbíhají. Zvímeť o nich, když se nám něco buď líbí aneb nelíbí, že buď ono krásné aneb šeredné, buď pěkné aneb ohyzdné, buď hezké aneb ošklivé. Jako potěšením patříme na pěkné ve všech částech souměrné stavení, s podobnou rozkoší slyšíme souhlasný sbor buď hudebníků buď pěvců, a nesouměrnost na budově zrakem uznamenaná podobnou nelibost v mysli působí, jako neladnost uznamenaná sluchem na skladbě hudební.
Příčina takové libosti a nelibosti vidí se býti v jistých poměrech, uznamenanýchto vlastností věcí buď viditelných buď slyšitelných, představ neboli obrazů jejich, které a jak se v mysli sbíhají, v ní se rozmítají, k sobě druží, a se vzory či obecnými tvary se sjednávají; k čemuž ovšem věci samy podnětu i tvaru či formy podávají.
Představy neb obrazy věcí staví se mezi sebou a ku vzoru svému buď v poměr rovnosti, buď podobnosti, buď opáčnosti. V rovnosti představ, t. v úplném jich, souhlasení se vzorným předmětem, anyť se v mysli beze všeho odporu a vymisování v jedno, v souhlasný celek sběhnou, okazuje se harmonie představ (v hudbě tónů, tonin), z nichžto jako ozvěna jich souhlasu cit dokonalé krásy vychází.
V tomto citu má duše největší zalíbení a není člověka smyslu zdravého, kterýžby v dokonalé kráse si neliboval; neboť obecné přísloví praví: „co krásné, to každému milé;“ kdežto opak toho, totiž šeredné každému se oškliví a cit šerednosti, jenž
