vena jest celá hudební škála či abeceda. V příznivném, vzájemně se podporujícím vlnění se vzduchu po vlnkách jednotlivých i v řady skupených vidí se hmotný základ tak zvaných konsonancí a harmonií, opačné pak chování se vlnek vzduchových působí dissonanci a disharmonii.
Že jemnost a hrubost vlnek, tudíž i zvuků od samých předmětů, jaké ty jsou dle podstaty a způsoby své, závisí, také pravdivé jest; neboť jemněji zní struna stříbrná nežli střevní, a jasně zaznívá zvonek tenký, kdežto tlustý zvon temně hučí; jinak zase slyšeti se dává polnice, jinak lesní roh, a podobně jiné hudební nástroje dle rozdílné látky a rozličného svého uzpůsobení rozdílné a rozmanité tóny ze sebe vydávají. Neboť jak se ta neb ona látka, budiž ona dřevo aneb kov, k hudebnímu nástroji přizpůsobená vlnitě pohybuje či chvěje, tak i vzduch jí pohnutý se otřásá či chvěje a sluchu našemu rozmanitost zvuků a tónů přivádí.
Že musí vzduchové vlnky jistou měrou povstávati a uší se taktéž dotýkati, každý z toho pozná, že při malém, nepatrém dotknutí se na př. kamene stolu, ničehož se neslyší; aneb když nám někdo před ušima z kusu vystřelí, více bolesti v uších cítíme a raději si je zacpáme. Nerv i celé ústrojí sluchové snese jen dojmy jisté míry, ano i při mluvení aneb zpěvu musí též jistých přestávek býti, aby všecko jako v lese šumění listů a chřestění větví v jedno nesplývalo; k čemuž i řeč dělíc se na slova i slabiky, jakož i samo mluvné ústrojí míru dává. Nemůžeme celou řeč na jednou pověděti, ani rozmanité mluvení najednou polouchati, tudíž ani celou hudební skladbu jedním rázem, aneb zpěv jedním dechem přednesti.
A jakž veliká jest rozmanitost zvuků a hlasů v přírodě! I toho si ještě na konec dušeslovné úvahy této povšimněme. Slyšímeť při bezživotnýCh věcech, že ku př. kov zvoní, vítr fičí; potok ječí, les šumí, hrom burácí; a živé bytosti neméně ano rozmanitěji vyluzují ze sebe zvuky a hlasy, každá dle své způsobilosti a schopnosti, jak ústrojí jejich, buď uši, buď chřtán, buď ústa k tomu jsou sformovány. Had sičí, žába kuňká, sova houká, slavík pěje, člověk mluví — a ten může ty nejrozmanitější zvuky, ty nejjemnější tóny sluchem svým rozeznávati a mluvou, jmenovitě zpěvem z hrdla svého vyluzovati. A to všecko dovede, protože duše jeho umí mluvným ústrojím vládnouti, umí ve své mysli hlasy, zvuky, tóny jeden s druhým srovnávati, k sobě rovnati a v jednotu spojovati; ano umí si k vyluzení a napodohení všech těch rozmanitých zvuků a tónů nástroje zhotoviti.
