hocha maje na mysli ve skutečnosti děvče - není snad vždycky neopodstatněná.
K str. 15. (B. 288) FALKÉRA (nebo Palquera), ŠEN-TOV BEN JÓSÉF, filosof a gramatik. Jeho dialog o víře a filosofii (aristotelské), „Igeret ha-wikuah“ (Dopis disputační), byl vytištěn též v Praze (r. 1615).
K str. 16. (B. 62 sq) Slovo „rabenú“ značí: náš učitel, a u tohoto autora splývá v jedno se jménem. RABÉNÚ-GERŠOM nazývaný „Meór ha-Gólá“ (Světlo vyhnanství), byl spíš autoritou náboženskou a učeným talmudistou, než básníkem, ale jeho sporé verše jsou velice působivé ve své ryze středověké primitivnosti a jsou součástí synagogální liturgie. - RABENÚ-GERŠOM se proslavil svou těžkou klatbou, kterou vyřkl nad bigmisty, nad překupníky kradených předmětů, nad rušiteli listovního tajemství a nad nekalou soutěží. Klatba je posud respektována pravověrným židovstvem evropským.
K str. 17. (S. 858) Slavnostní kuplet, ve východní Evropě podnes velice oblíbený. O autorovi není celkem nic známo. Obsah básně je starověká legenda, známá i z písemnictví talmudického.
K str. 21. (B. 291) O autorovi není nic známo. Tři básně, které se nám od něho dochovaly, mají podobný rým, jako zde přeložená: abcb, dedede, abcb, fgfgfg, abcb, hchchch, abcb. Je to jeden z mnoha složitých způsobů rýmování, častých zejména u hebrejských básníků španělských. V originále dělá grafické seskupení veršů takovýchto básní dojem ornamentu a působí tak oku již svou zevní formou estetický požitek, podobně jako je tomu v básnictví čínském. - Iniciálky veršů této básně tvoří v originále (podobně je tomu u předchozí básně Išajovy) autorovo jméno: NAHUM.
K str. 22. (Sch. 157 sq) ’IMMANUÉL „HÁ-RÓMÍ“ (Říman), je proslavený svými satirickými „Mahbárót“ (Sešity), v nichž se střídá jako v Al Harízího „Tahkemóní“, rýmovaná próza s verši. Rabi ’Immanuél není, podle příkladu svých kolegů - básníků křesťanských oněch časů v Italii, v básnické mluvě nikterak ostýchavý. - V rýmované próze napsal též „Eden wá-Tofet“ (Ráj a peklo), kde podobně jako jeho vrstevník Dante Alighieri, líčí svou cestu rájem a peklem. Na rozdíl od Danteho a neodvisle od něho zůstává však ’Immanuél i v Pekle satirikem. (Herakleovský motiv cesty peklem má původ ve starém Orientě a v Evropě tehdy ožil zásluhou básníků arabských.) - ’Immanuél Říman je mistrem slovních hříček. Na př.: „’Al-má ’almá ’al ma ’al má ’alma…“ (Proč dívka každičkou nevěru svého hocha atd.).
K str. 23. (Sch. 317) FRANCES (čti Frančés), autor hebrejské prosodiky ”Metek sefátajim" (Sladkost rtů; ed. B.) a satirik proslulý zejména svými epigramy.
K str. 24. (Sch. 372 sqq) Úryvek ze symbolického dramatu se šťastným koncem ”Lajšárim Tehilá" (Poctivým chvála). - M. H. LUZZATTO psal verše a dramata jen v mládí. Později se oddal výhradně studiu kabaly (židovské mystiky) a v souvislosti s tím byl dán do klatby. Jeho kabalistická díla jsou však všeobecně uznávána a jsou důležitým klíčem pro vniknutí do tohoto exklusivního oboru židovského myšlení. Hebrejských dramat bylo napsáno mezi stol. XVI. a XIX. italskými a holandskými autory několik.
