Podobně jako nepřestala latina být kulturním jazykem ani po pádu Říma, vyvíjela se také hebrejština dál i po kanonisaci Starého zákona a po zániku židovského státu, nejen co spisovný jazyk živoucí tvorby básnické, ale i v ostatních odvětvích židovského písemnictví. Z druhého století před počátkem křesťanské éry zachovaly se básně jerusalemských autorů Šim’óna ben Jóhanána a Šim’óna ben Síráa, a ze století následujících nemalé množství básní autorů neznámých, z Palestiny a z Mezopotamie. Jsou to básně převážně náboženské a většinou se staly součástí synagogální liturgie. Nejsou ovšem rýmované, a také nemají rytmus v našem smyslu. Větám byl pouze odměřován stejný počet slov (ještě ne slabik!), v čemž je možno spatřovat pokračující vývoj - další členění - starozákonního paralelismu větného. Zde na příklad verše neznámého autora mezopotámského, z konce prvního, nebo z počátku druhého století křesťanské éry:
Tak Sijón hořce pláče,
a Jerusalem hlasitě vzlyká:
„Mé srdce, mé srdce, jejich padlým!“
„Mé vnitřnosti, mé vnitřnosti, jejich padlým!"
Tys, Pane, Jerusalem zničil v ohni,
a v ohni jej zase vystavíš!
(B. str. 6)
Podobně je tomu ještě koncem století šestého u palestinského epika Jósé ben Jósé. Záhy se však již vyskytují tu a tam, jako by náhodně, souznění i rýmy, ovšem primitivní. Na př.:
Všichni přijdou Tobě sloužiti,
královské jméno Tvé velebiti,
daleké ostrovy Tebe vzývati,
národové, kteří Tě neznali,
se k Tobě obrátí;
budou jen Tobě obětovati,
svými modlami budou opovrhovati!
(B. str. 19)
