MÓŠE HAJIM LUZZATTO
(Padua 1707 - Palestina 1747)
Ó věčné hory, blaženosti sídla,
stinné samoty míru,
jež k nebesům zde zdviháte se tak směle!
Jak svěží jsou koruny vašich hájů,
jak mě vábí!?
Čím jsou paláce knížat,
čím výstavná města,
kde lidé zahořklí vězni jsou!?
Ne tak tato místa klidu a štěstí.
Zde i nejubožejší, pod duby ulehajíce,
v šumění stromů při každém závanu větru
nalézají zapomnění.
Ten chudý pasáček tam u stáda
- jak šťastný je jeho úděl!?
U salaše bravu svého,
co vůdce on vesele pobíhá,
a tváře i srdce překypují mu blahem,
když poté pod stromem odpočívá:
Je chudý - a tak se usmívá.
Chamtivost nemučí jeho ducha;
on netouží po přepychu a skvostech,
a kdyby nejbídnější měl pokrm
- jemu chutná sladce,
neboť spokojenost sídlí v jeho srdci.
Zda plná jsou pole, či pustá,
