v bílém krzně zdál se jako by jedna z četných soch, jež tam dílem stály, dílem klečely, a nikdo v celém chrámu neviděl blaženého Amila. Bez pohnutí, pohroužen v pohled její krásy, klečel Amil; tu ale projelo srdce jeho zachvění jako blesk: dívka, unavena chůzí a vedrem, položila v polosnu vnadnou hlavu svou na jeho koleno, mníc, že podpírá se o mramor. Oči její pozvedly se pomalu vzhůru ku klenbě, kde „nový Jerusalem“ barvami duhy se skvěl; kolem svatého města stály zelené vinohrady v plném květu, a bíle oděné světice a vyvolenci míhali se tam neb procházeli se po nivách liliových. Tu vzdychla dívka z hluboka, neb duši její zjevil se opět ten, kterého byla uviděla klečícího na ulici, a vzpomněla si zároveň, co ráno byla stará její chůva pravila, když vlasy její stříbrným hřebenem česala: „Kdo průvod zázračné sochy vede, ať prosí o dar nějaký, a nejsvětější Panna prosbu jeho splní.“
Tu vracely se její zraky s klenby k oltáři, však na cestě se zastavily a zůstaly upřeny na planoucí tváři toho, po kterém toužila duše její. Jako dvě modré hvězdy plály oči jeho nad očima jejíma, a zdálo se jí, že jeden z kamenných andělů nad portálem ji byl zanesl sem do šerého toho kouta, kam zpěv a vůně dolétaly, a byl to opět ten, který byl před ní na ulici klečel. Zachvěla se, mníc, že to přelud, tiskla ruku k srdci a rty její zašeptaly: „Ó matko Kristova, ty růže mystická, ó slyš,
