Poustevník stál beze slova; povznesl pouze žehnající ruce nad ně, a přátelé se brali dolů na louku, kde jejich manové a druzi kolem ohňů seděli. Na dané znamení osedlali koně, a brzy potom zmizel celý dav ve stínu lesů. Když opět vyjeli na širou pláň a nazpět se ohlédli, kde skály čněly, viděli oba přátelé na chlumu nejvyšším posud temný stín poustevníkův, odrážející se určitě od jasného obzoru; stál tam bez pohnutí, a ruce jeho posud jim žehnaly, a vánek, spěchající za nimi z dřímajícího hvozdu, zdál se jim hlubokým vzdechem nešťastného Gastona.
„Otevři mi své srdce, ubohý můj Amisi,“ pravil Amil, když byli dlouho mlčky jeli.
„Nechci smutným vypravováním radost našeho shledání kaliti,“ odpověděl Amis. „Slyšeli jsme od Gastona z Tressillonu více, než citlivé tvé srdce snese. Ó Amile můj, nenazývej mne ubohým! Což nejsem bohat jako král, když tebe mám? Ó věř, ne pouze láska ženina blaží. Přátelství, jež duši k duši pojí, jest svazkem tak posvátným jako láska, a jak nevěsta a ženich před oltář vstupují a Bohu dí: ‚Viz, Pane, duše naše našly se, ty sám jsi je spojil od začátku časů, když jsi je pro sebe stvořil, a proto je nikdo více nerozloučí,‘ tak, Amile můj drahý, předstupme i my před jeho svatý oltář a rceme též: Ó Pane, tys spojil nás, a děkujíce tobě slibujem, že ani pekel moc náš svazek více nerozloučí.“
Amil podal druhu svému ruky a hleděl
