vánkem šelestily, a vídala jsem ty zlaté, svaté jejich stíny nocí zářit! A on se mi zjevil ve snu v jinošské své spanilosti i mluvil ke mně, a já jej miluju! A tajila jsem svoji lásku a žila jsem život smutný; jen to blažilo mne, že neustále snít jsem o něm směla, ale kdykoli jsem se probudila z luzného toho sna, truchlila jsem po něm. A muž ten, který se přítelem tvým zove, dopátral se lstivě mého tajemství a zničil mne, neb propadnu nyní tvému soudu. Nenávidím podlého zrádce tak, jako miluju jeho, sladkého Adona!“
Opovržlivý její zrak měřil Gastona a roznítil v duši jeho záchvat nejdivočejší nenávisti. Gaston byl by nejraději zničil ji a Raula, a sochu a sama sebe; krev syčela mu v uších, bušila mu v spáncích a mžitky dělaly se mu před zrakem. Na jednom z pilířů síně visel těžký starý burdýř, strhl jej rázem a vší silou udeřil do sochy. Déšť jisker vyšlehl z mramoru a luzná hlava sochy, roztříštěná na prach, rozlétla se do všech koutů síně; zvuk jako přetrhnuté struny zavzněl vzduchem, ale zároveň též divoký, strašlivý výkřik krásné Belisanty; pozvedla ruce, jako by sochu chránit chtěla, vzdychla tak hluboce, že se zdálo, že srdce její puklo, zavrávorala a padla těžce jako kámen k zemi… Vnadná její hlava zavadila o mramorové nohy osudné sochy, zlatý věnec svezl se jí na rameno a violové oči zavřely se a shasly na věky…
