zemí srovnáme, ale ty, zrádce a skvrno všeho rytířstva, ty zhyneš mečem a tělo tvoje nepohřbené budiž lupem zvěře lesní!“
Když herold dokončil, zazněla hudba válečná, rytíři zamávali blýskavými meči a udeřili jimi do pavéz a štítů, takže ranní vzduch se rozvlnil divokými zvuky a ozvěna ze skal jim hučela v odpověď. Ale Gaston nevolal svoje manstvo a vojáky, rozkázal, aby spustili most a brány otevřeli, a sám, beze zbraně s hlavou obnaženou vyšel z hradu. Šel přímo k Raulovi, prosil jej, by vešel s celým vojskem svým, a vedl sám koně jeho v pokoře za uzdu. Překvapení bylo veliké, každý věřil, že je Gaston nevinen, že žena Raulova pod střechou jeho nedlí. Ale Gaston vedl Raula mlčky tam, kde krásná Belisanta bez života seděla.
„Duše moje jest naplněna smutkem a zoufalstvím,“ pravil Gaston. „Jsem vinen, usmrť mne a vydej tělo moje lesní zvěři za kořist, já nedbám toho. Miluju Belisantu, jako muž snad nikdy ještě ženu smrtelnou nemiloval, a jsem tvým nešťastným sokem, avšak k vůli jinému přišla žena tvoje na můj hrad.“ Pak obrátil se k Belisantě a pravil: „Vstaň, ženo, dovedu tě k němu!“
Belisanta vstala a usmála se sladce, sklopila hlavu na hruď a šla za Gastonem. Vedl ji a Raula do síně, kde stála socha, zakrytá purpurovým, zlatotkaným rouchem,
