pozemskými, tvá je duše moje na věky! Volej mne, a budu tě následovat třeba tam do stínu kraje mrtvých, kde slunce nevychází a hvězdy nezazáří! Zavolej, a půjdu za tebou do propastí pekel!“
Gastonovi zježily se vlasy hrůzou, a nyní teprve při záři tolikerých světel napadla ho zjevná podoba útlých dítek Belisantiných s tváří bílé sochy. Zachvěl se tak silně, že do dveří udeřil. Slabý výkřik leknutí zazněl z úst obou ženštin.
„Toť pouze vítr!“ zašeptala stařena, ale shasínala rychle svítilny a oheň na třínožce. Gaston kradl se rychle a tiše nazpět do výklenku, a sotva že se schoulil ve stínu, otevřely se pomalu dvéře. Klearista vyšla na práh ohlížejíc se na všechny strany, kývla do komnaty, a bílá, téměř průhledná postava krásné Belisanty vyklouzla na chodbu a dým vonných věcí valil se za ní do jasného proudu světla měsíčného. Vznášela se dál a dále a zmizela…
Ale Gaston vstal a vytasil meč. Polonahá krása luzné Belisanty byla v hrudi jeho vznítila novou, neukojitelnou bouři vášně, neměl již jiné myšlenky, jiné touhy, než přivinouti tuto čarokrásnou ženu k hříšnému svému srdci; i sama hrůza, kterou v něm vzbudila, rozjařovala kypící jeho krev; nelekal se pekla, věčná muka zdála se mu nepatrnou proti nebi její lásky, nelekal se démona a byl ochoten s ním zápasiti o bledou, bílou, luznou tuto ženu.
