Gaston neptal se po ničem více, ale umínil si, že vypátrá celé tajemství krásné Belisanty a němé Klearisty.
Čas míjel a šťastnému Raulovi nezdálo se ani ve snu o tom, co Gastona takovou silou poutalo a trápilo; bylo vždy tolik hostí v domě, že Raul téměř nikdy s Belisantou o samotě nemluvil a že mu tedy záhadné její zvláštnosti ani nápadný nebyly; přivykl mlčelivosti, roztržitosti a zádumčivé snivosti její, a počítal jen s netrpělivostí dny, kdy jí konečně k srdci svému přivine a odnese daleko do stínu severních lesů v pevný otců hrad.
Několik dnů před určenou svatbou procházel se Raul s Gastonem po zahradě a zabloudili na velkou terasu, s které přes zahradu viděti bylo daleko do širého kraje až k modrému moři, jež v zlaté mlze večerní s ohnivou oblohou v jedno splývalo, tak že bílé plachty korábu se zdály velkými, pomalu táhnoucími ptáky, ztrácejícími se v mlze snad do kraje stínů a přízraků. Pod kvetoucím jasmínem, klenoucím se od sloupu k sloupu mramorové terasy, nalezli oba přátelé k nemalému překvapení starou Klearistu. Seděla zahalena v temné svoje roucho a u nohou jí klečela Belisanta, majíc vnadnou hlavu o kolena stařeny podepřenu. Tvář její byla tentokráte živa. Nehnula sebou sice, když uviděla muže, ale usmála se poprvé uvědoměle na Raula. Kývla mu rukou, aby