„Což jest Belisanta chorá?“ divil se Gaston.
Hoch neodpověděl, položil pouze ruku na čelo, vzdychl si a pohnal stádo svoje dál.
Vrátiv se na zámek vyptal se Gaston na starou Klearistu.
„Je to bývalá chůva Belisantina.“ vypravovali mu; „je Řekyně a mořští loupežníci odervali ji co mladou dívku násilně z lůna její rodiny a země. Prodali ji za otrokyni, a matka Belisantina přivezla ji jednou z Marsilie, kde prý ji vysvobodila z rukou nevázaných surovců. Zůstala povždy cizinkou mezi námi a nemilovala nikoho, než malou Belisantu. Nikdo neví na určito, co ji bolelo, co snášela, proč neustále slzy prolévala. Jmeno svoje napsala uhlem na zeď a více nikdo se o ní nedověděl.“
„A proč nebydlí zde v zámku?“ ptal se Gaston.
„Bloudívala vždy tam kolem zříceniny. kde prý stával chrám, když lžibohové ještě světem vládli; tenkráte obývali prý tato místa lidé jejího kmene, jak vypravují staré knihy; možná, že Klearista o tom ví a proto snad vyprosila si u rytíře, aby jí tam za věrné služby její vystavěl tu chatrč, kde nyní žíje. V jasných nocích zjevují prý se bílí staří bozi někdy pod věkošedými piniemi tam rostoucími; bůh sám to suď, co na tom pravdy.“