paními. Temně rudý aksamít zvyšoval lesk úbělového těla, a bílé růže, které věnčily černé její vlasy, závodily marně o korunu spanilosti s lepou Belisantou, a snivé světlo kouzelného zraku olupovalo sluneční zář o cenu veškerou…
Paní její doprovodily Belisantu až ku křeslu, do kterého sedla, poklonily se a odešly; pak nastalo ticho, až Orlandin z Arbánu povstal. Vzal Raula za ruku a uvedl jej k ní.
„Vezměte ji čistou jako lilii z rukou mých!“ pravil a políbil ji na čelo, pak objal Belisantu, chopil se své číše a zvolal: „Zdráva buď, nevěsto!“
Raul zarděl se radostí, a Belisanta, zdálo se, že se chce jaksi násilně probuditi ze sna, přejela si bílou rukou několikráte čarovné čelo své a hleděla udiveně s jednoho na druhého. Nezbledla a nezarděla se, nezaplakala a neusmála se, divila se pouze, a nepochopitelný výraz jejího oka byl hlubší hádankou než kdy před tím.
Gaston měl přes všechnu zoufalost své duše tolik síly, že vylhal úsměv a že několik slov blahopřání zamručel. Když se pak obrátil, by i krásně Belisantě třesoucí se ruku svou podal, byla dívka zmizela jako stín.
„Belisanto, krásná Belisanto!“ volal Raul hledaje ji pohledem mezi sloupy síně.
„V tuto hodinu navštěvuje Belisanta starou svoji chůvu,“ pravil Orlandin z Arbánu;