Gaston a Raul seděli ještě dlouho u otevřeného okna, kterým jim zahrada do ložnice šuměla, a rozmlouvali o krásné Belisantě; ale každý z nich tlumil svoje nadšení, neboť ač nedovedli úplně potlačiti vzlet svých láskou zrozených slov, hleděl přece druh druhu zatajiti mocný dojem, jaký Belisanta na každého z nich byla učinila, bránili se vědomí neurčitě cítěnému, že jsou si sokové. Konečně ale přihlásilo se unavené tělo o své právo a spánek spustil se na víčka přátel.
Když slunce záclonami lože se prodíralo a čelo Gastonovo líbalo, viděl tento, procitnuv, že přítel jeho již byl vstal a odešel. Nepokoj se zmocnil jeho srdce, i spěchal do zahrady.
Zámek byl ještě pohroužen v hluboký sen, jen ze zahrady zaznívala švitořivá hudba ptáků, a bloudě po osamotnělých stezkách, rozeznal Gaston brzy, že na blízku se sladkozvučný hlas Raulův mísí v ptačí zpěv. Nepozorovaně přiblížil se k místu, odkud zazníval, a rozhrnul opatrně bíle kvetoucí keř růžový, rosou ranní porosený, a tu shlédl krásnou Belisantu sedící na kamenném stolci, kol něhož v polokruhu štíhlé topoly šuměly a stříbrnými svými listy v modrém vzduchu potřásaly; u nohou jejích seděl Raul a ruka jeho hrála v zlatých strunách loutny ze slonové kosti. Divoká vášeň a nenávist zaburácela v prsou Gastonových, ale bouře utišila se, když zpozoroval, jak chladně a lhostejně
