„Můj pane,“ prosil Amil odcházejícího krále, „rač prosícímu jedinou milost udělit! Dovol, bych odešel a teprve v den souboje se vrátil. Mé slovo rytířské budiž zárukou.“
Král kývl hlavou na souhlas, a Amil zůstal o samotě. Klesl po tmě na kamenné křeslo a podpíral si hlavu o smutně šelestící lípu; nesmírná tíha jeho činu padala jako balvan na rozechvělou jeho hruď.
„Můj Amisi, můj Amisi,“ šeptaly chvějící se jeho rty, „zda zachráníš ji, zda budeš naší spásou?“
V srdci jeho znělo to zřejmě: „Budu!“ Vzchopiv se kráčel rychlým krokem ku konírně, vyvedl svého oře a spěchal k bráně hradu. Spustili mu most, a když kůň již z brány vyjížděl, vzepjal se náhle polekán — na patníku choulila se příšerná postava. Byl to trpaslík; potřásal těžkou svojí hlavou, a zvadlá ústa zaskuhrala: „Cernunnos promluvil!“
Amil odvrátil se a letěl nocí k tmavým lesům… Jediná bělavá hvězda zbyla ze všech světel na nebi, a k té upíral Amil truchlý zrak. „Ty’s jako Amis,“ pravil tichým hlasem, „bez tebe byla by tma zoufalá!“
