co bylo blaho jeho vlastní duše v porovnání s němým jejím bolem? Předstoupiv před krále jal zlatou řasu pláště a pozdvihl druhou ruku slavně k nebesům.
„Překročila-li dívka tato práh mé komnaty, spočívala-li na mém loži, dotekl-li se ret můj její šíje — nechci spasen býti! Vše, co mluvil Florestán, jest lež a podlá zrada, tak přísahám před věčnou tváří Boha!“
Hlas jeho zněl pevně a nezachvěl se ani jednou; před zrakem jeho duše stála Jolanta v kráse nebeské, a bez rozmyslu dával jí spásu duše za oběť…
„Bůh sám rozhodne těžkou tuto při,“ ozval se král a vzdychl z hluboka. „Až po šesté se slunce zrodí ze tmy a zaplá nad cimbuřím hradu Ardhuin, pak dostavíte se oba pod šumící tuto lípu, a Bůh dá v boji tomu zvítězit, který pravdu děl!“
Po těchto slovech povstal král ze stolce; všickni klonili se hluboce, a opat pozvednuv k nebi chvějící se ruce šeptal tichou modlitbu. Slavné ticho rozléhalo se náhradím, a jako stíny mizeli všichni do tmy jeden po druhém, hledajíce cestu do komnat svých s hlavou sklopenou.
„Dokud Bůh nerozhodl o vině nebo nevině té dívky,“ velel král, „nechť komnata ve věži jí slouží za vězení; nechci jí viděti dříve, až bude osud její rozhodnut!“
Odnesli omdlelou dívku a královna zahalivši hlavu ve své roucho sledovala ji.
