král mohutným hlasem, „já hlavu tvou ti vrhnu pod nohy, smělče, mluví-li z tebe víno nebo šílenost!“
„Ni šílenost, ni víno, ale pravda ze mne mluví,“ počal Florestán. „Ležel jsem znaven na svém loži, když ke mně vešel trpaslík a na svou spásu mi přísahal, že tu, kterou’s mi, králi, zasnoubil, uviděl vejíti v komnatu tohoto muže! Já věřit nemohl a bloudil jsem kol zdi, uzavírající Jolantin sad. Pobouřen tím, co byl jsem slyšel, vyšvihl jsem se posléz na zeď a zíral v zahradu. Byla prázdná, tichá, a jedině fontán tam plakal v stínu stromů nad hanbou dívky, zajisté čáry zmámené. Mé srdce mřelo v prsou, když otevřeným oknem jsem Jolantinu komnatu prázdnou uviděl, a uvěřiv teď v celé svoje neštěstí skočil jsem do zahrady. Na bujné louce viděl jsem širokou stopu její vlečky, která třpytící rosu s travin byla utřela, a perly po stezce a na schodech věže zrazovaly mi cestu, kudy se dívka byla brala. Já stál na prahu komnaty beze zbraně, když ji líbal, a otočil jsem klíč… Jak dívka zmizela, to jest mi hádankou.“
Po dvoře to zahučelo jako bouře, když Florestán byl domluvil; král ale kynul rukou, a opět bylo ticho pod lipou.
„Amile, mluv!“ ozval se temně král. Amilovi bylo, jako by anděl boží jej z hrobu volal před poslední soud. V hrudi jeho lkalo to a bouřilo; chtěl králi k nohám klesnouti, chtěl vyznati se, jak Jolantu miluje, chtěl
