hlasem za třepetání křídel nesčíslných ptáků po celém hradě, vyplašeném ze spánku: „Cernunnos volá!“
Amil zachvěl se; však rychle jako blesk strhl velký plášť, visící u dveří, a rozťal ho na dlouhé kusy, hbitě spletl je a upevnil ten divný provaz kolem beder Jolantiných.
„Zachraň svou čest, má bílá lilie!“ prosil sepjatýma rukama, a poslušna jako dítě dala se dívka k oknu odnésti; tam spustil ji, a bez úrazu octla se na skále pod věží. Kynula rukou vzhůru a pak zmizela.
Amil usedl opět na své lůžko, položil si obnažený meč na kolena a čekal na svůj osud. Cernunnos bouřil bez ustání nocí, a hlasy jako při požáru volaly úzkostlivě se všech stran. Posléz otevřely se dvéře jeho komnaty dokořán, a na chodbě se třpytily ve tmě zbraně.
„Cernunnos volá, a král čeká!“ ozval se chraptivý hlas jako krákorání havrana, a Amil spatřil trpaslíka, jak uschlou rukou cestu ukazoval. Amil bez meškání vstal a šel.
Na sta pochodní hořelo na dvoře; stará lípa šuměla a zdálo se, že rudé jiskry, lítající z pochodní, prší s její koruny. Kolem lípy stáli v kruhu rytíři a paní s polekanou, udivenou tváří, a na kamenném stolci seděl král. S ramen jeho splýval dlouhý plášť podivuhodné příze; do zlaté látky vetkány byly přeuměle veškery stromy a byliny, které se ze země rodí a všechny druhy zvířat světa byly tam vyšity pestrým hedvábím; lem toho roucha
