divoká nenávist k Florestánovi ji naplnila od temene až k patě; přála si zbraně, by sama toho skolila, jenž vkročil mezi ni a Amila. Již neváhala, necítila ani dívčí nesmělosti, ani varu ruměnce, rozběhla se jako laň, když ji lovec honí, a za okamžik stála na prahu Amilovy komnaty. Tam rozevřela náruč svou a s pláčem zvolala: „Můj Amile, hle, rozloučiti chtějí, co spojil Bůh! Což neklenula se duha dnes nad lesem, a slova Bohem nadšeného starce nebyla než dým? A modlitba, již vyslyšela nebes královna, tu člověk odčiní?“
Při jejím zjevení byl by Amil překvapením málem zkameněl, teď ale vyskočiv klekl před ní a líbal rosou vlahý lem stříbrného roucha; ona ale kladla mu sněžné svoje rámě kolem hrdla a hlasem, jako když holubice brouká v soumraku, šeptala, noříc luznou svoji hlavu na jeho rameno: „Já miluji tě, já tě miluji!“ Pak vzpřímila se v celou výši svou, a tváře její plály nadšením. „Nechť zví to celý svět, že tebe vyvolila jsem! Jsemť volná jako vítr nebes a neskrývám se s tím, co mne pýchou plní!“
„Nuž pojď, ty nebem darované blaho!“ vzkřikl Amil stejně nadšeně a chopil se velkého meče; „nuž pojď, já unesu tě, jak jsem o tom snil, když vešla’s v tuto síň, záříc jako anděl! Nechť míří tisíc zbraní na má prsa, já zvítězím! Mou celou bytost plní Bůh a velí mi, bych o tě zápasil! A kdybych sketou byl a slabý jako
