Florestán byl jejím ženichem! Vykřikla úzkostlivě — a pak se usmála. Vždyť bylo to přec nemožné, vždyť ráno ještě v šerém lese byl starý onen velebný muž jim žehnal, když polibek je spojil na věky! Amil byl manželem, kterého zvolila, však Florestán byl krutý nepřítel, ten hrozil jí, a matka velela, by za ním šla, a otec stál tam na zářivém trůnu a kýval zlatým žežlem, by tomu muži ruku podala! Vykřikla znova a zakryla si tvář v ten dlouhý plášť svých plavých, třpytných vlasů. Tu zazněl vlažnou nocí opět Amilův hlas, a slova jeho písně padala jako rosa v zarmoucenou její duši.
„Ty hvězdo,“ pěl Amil, „já vím, proč kmitáš se v té nedozírné výši! Bůh miluje tě tak, že k sobě povznesl tě, bys vedle jeho trůnu krásou svojí svítila a světy blažila svou září! Já chtěl bych letět za tebou a na okamžik jen se slunit v kráse té, třeba bych pak na zem spadnuv se na prach rozdrtil!“
Jolanta usmála se zapomínajíc strastí veškerých. Snívá jako jedna z hvězd, jež plály na nebi, a jež ji Amil uváděl na paměť, kráčela zahradou, trhala květy a zdobila jimi vlasy až k zemi plynoucí, pak vešla v komnatu a zahalila vlhké, vonné tělo v roucho stříbrotkané a lesklé jak jíní na stromech, kol hrdla pověsila dlouhé řady perel; tak vyšla opět v dřímající sad, luznější než modrá noc se všemi kouzly hvězd a mě-
