diný velký, černý hrob. Teď zacinkaly zlaté číše, překypující vínem pěnivým — však Amilovi zdálo se, že to zvuk zvonů pohřebních, tak smutný, ach tak pustý! Světlo zdálo se mu čirou tmou, a tápal cestou svou zářící síní jako slepec a jako zpitý vrávoral chodbami. Jako náměsíčník bloudil radostně rozechvěným hradem a hledal dlouho osamotnělou tu věž, kde komnata jeho byla; vyrudlé postavy na čalounech hleděly příšerně na něj jako stíny mrtvých, kahan hořící slabě na kovovém svícnu šlehal modrým plamenem do šera jako bludička, jež rej svůj v noci podzimní nad hrobem samovraha provádí, a ebenové jeho lože, medvědí koží pokryté, bylo temné jako rakev.
Klesl na to lože a ležel dlouho jako mrtev, neschopen myšlénky; když ale oči otevřel a rozloženým oknem hvězdy své tiché, snivé světlo k němu vysýlaly, tu bylo náhle volno, blaze v jeho srdci! Vždyť věděl, že ho Jolanta miluje, a nestrachoval se více, krev proudila mu v těle jarou silou, a cítil se jako vítěz v boji s osudem. Vyhnul se oknem v slavnou hvězdnou noc, a píseň milostná mu plynula jako tajný vzdech té noci z roztoužené duše!
Nikdo nedbal odcházejícího Amila, ani sám Florestán nevzpomněl na svého soka, a královská síň hlaholila dále hudbou a nekrocenou, všeobecnou radostí; když ale voskové svíce do tulejek zlatých svícnů doho-
