jasnou nocí a nikde nebylo stopy valů neb strážných věží. Okna byla otevřená, jasný proud světel lil se do vonného vzduchu vlažné noci, a zvuky harf a louten mísily se do šelestu stromů a do šplounání třpytných vodotrysků. Zámek ten zdál se téměř jako příbytek víl a kouzelnic. Překvapeni tolikerou krásou vnikli přátelé do tichých sadů a přiblížili se nikým nepozorováni až pod samá okna a naslouchali hudbě. Když pak umlkly loutny a harfy, a když nastalo na okamžik ticho, tu zapěl Raul jednu z nejkrásnějších písní svých, a zapěl ji hlasem, v kterém záchvěvy znícené jeho duše se jako třepotání křídel andělských jevily, a slast a touhu budily v prsou posluchače.
„Jaká to píseň rodí se z noční němoty jak bílá růže ze skal nerodných?“ zvolal hluboký hlas ven do tiché noci, a v okně zjevil se stařec v purpurovém šatě, posetém stříbrnými hvězdami. „Vítán buď každý pěvec pod střechou Orlandina z Arbánu!“ dodal stařec a vztáhl ruce dolů k přátelům, a démanty jeho prstenů zasvítily jako hvězdy na nebi.
Několik pážat vyběhlo s pochodněmi a vedlo oba přátele vzhůru po mramorových schodech.
Gaston a Raul byli nádherou knížecího toho příbytku jako oslněni.
Stěny velké síně byly potaženy zlatým brokátem, do kterého velké růže krvavé barvy
