Kristus. Ó oviň své malé rámě kolem znavené mé šíje, Rimóni! Mé srdce krvácí nad nízkostí toho světa, jejž jsem spasil; tvé oči ale, dítě, jsou jako rosa ranní, a duše moje pookřívá.
Jidáš (leží spasiteli u nohou a pláče). Ó mistře, vel jim, by mi oheň sypali na tvář, to úleva by byla žhoucím mukám!
Kristus. Vstaň, Jidáši!
Jidáš. Ó nech mne ležet zde, ó mistře, mistře! Ty’s všemohoucí, ale můžeš i to, co jedině mne spasí — zapomínat, odpouštět?
Kristus. Utiš se, duše trýzněná; já plakal nad tebou a odpustil ti zradu tvoji, než jsi ji spáchal.
Jidáš. Ó mistře můj, teď spasil’s mne; cítím, že blahem tím umírám.
(Padne a zůstane tak bez hnutí ležet. Andělé chopí se ho a odnesou jej na zem, kde jej v písku pouště zahrabou.)
Rimóni. Ty vyhnal jsi jej, pane?
Kristus. Buď bez starosti, dítě; on vrátí se, až dráha jeho dokonána, až duše očištěna zazáří jako tvoje.
Rimóni. Jsem cestou unavena, pane.
Kristus (sedne na trůn.) Odpočiň si, Rimóni.
Rimóni. Tak jest mi blaze, rabbi! (Sedne mu na klín a položí mu hlavu na prsa.) Co matka asi dělá?
