večera! Nyní ale zahaluje tmavá noc vše, tvůj pláč zaplašuje sladkou hudbu andělů, a cítím velkou bolest. Matičko, má hlava bolí velmi.
Thamár. Vždyť nepláču víc, dítě, hleď! (Usmívá se slzami.) Ty’s tedy viděla nebe ve snu? Nuž pověz přece, jaké as bylo?
Rimóni. Tak, jak jsem je tenkráte v oku jeho viděla, když zlatovlasý rabbi mne na klín svůj byl posadil.
Marie P. A jej jsi viděla též, Rimóni drahá?
Rimóni. On přišel ke mně; oblak bílých andělů jej nesl, anemony a bílé lilie pršely jako nejhustější déšť v létě, a ptáci pěli jako nikdy před tím; usmál se na mne ještě krásněji než matka, když mne líbá, a pravil hlasem tišším a sladším ještě, než jest hlas modré oné vlaštovky, jež v plotu našem hnízdí: „Již přišel čas, Rimóni, přijď ke mně, tvé místo připraveno!“
Thamár. Mé dítě, Rimóni! Ach, já nepřežiju to!
Rimóni. Ach, jak hlava moje bolí. (Položí hlavu na ňadra Panny Marie.)
Marie P. Jak je ti, dcero moje?
Rimóni. Teď blaze.
Thamár. Hleď a já se směji!
Rimóni (vstane). Buď šťastna, matko, přijď brzy za mnou! (Odchází a kývá rukou na Thamár.)
