Stránka:Zeyer, Julius - Román o věrném přátelství Amise a Amila (1919).djvu/211

vonné doušce a naslouchala hlasům tajemným, jež slyší pouze ten, kdo duší naslouchá, ne uchem. Bílé obláčky, jež plují od Hermónu, krytého věčným sněhem, ty bývaly teď jejími družkami. Snad vyprávěly jí o nepokojném moři na západě, v jehož ňadrech hledaly přec svůj klid? Vlažné vánky spěchající z modrých lesů, rostoucích na výšinách v Neftali, laškovaly s jejími vlasy; zdaž přinášely jí zvěst o tom, co stromům dřímajícím zdá se o polednách, co třtina šelestí ve vodách průhledných? Když pak večer se sklonil na pláň Esdraleonskou a velebný Karmel v dáli vzplanul purpurem, a Tabor též, kde šumí tmavé háje terebint a doubraviny plné věstných hlasů, tu vracela se moje dcerka s chlumu, krásná jako cherub. Hejno růžových pelikánů, jak by se byli vykoupali v zoře, doprovázelo ji, šumíc jí nad hlavou; zlatým vzduchem míhali se modří mandelíci kolem ní, jak drobné zářící meteóry. Ach uchvacovalo dítě moje spanilostí tak, že ženy povstávaly od zápraží, že závoji a šátky mávaly a jako David v žalmu na ni volaly: „Tys krásnější než dítě smrtelných!“ Tak kvetla, jak jemná bylina před Bohem, jak bylina zrající pro nebe, a oči její svítily hvězdněji každým dnem — však líce zároveň bledly víc a víc, a každý večer tázalo se dítě: „Kdy přijde, matko, čas?“ Ach, hrůza mne jala, když čelo její zasvítilo nocí, a když polní lilie, kterou jí dal tvůj syn, nevadnouc bez ustání šířila denně sladší