Marie P. Jak, choré od té chvíle? Jak tomu lze rozuměti?
Thamár. Jest tomu, jak ti pravím. Když postavil ji na zem, a já ji opět do nářučí vzíti chtěla, tu bránila se malá Rimóni a držela se pevně jeho roucha, a její rtíky šeptaly: „Ó nech mne u něho!“ Oko jeho hledělo tak vážně a tak sladce zároveň, když slyšel ji, a zasvítilo leskem nadzemským, když s úsměvem jí řekl: „Na věky, dcero, budiž se mnou, ty nejprvnější vejdeš v moje království, pro tebe jsem je budoval a pro ty, kteří jsou tobě podobni!“ Ještě jednou políbil ji na čelo, sklonila hlavinku a šla pak se mnou poslušně, jak jsem si žádala. Vracejíc se přemýšlela jsem o tom, co byl mluvil, když s podivem spatřila jsem, jak děcku vycházely z čela jasné paprsky, jež svítily mi tmou, v kterou se soumrak měnil, na cestu k domovu, a každé kvítko dýchalo vůní dvojnásobnou, kdykoli k němu jsem se přiblížila se spícím dítětem. Srdce moje zaplesalo, že Bůh mé dítě takto miluje: však brzo zaplakaly moje oči, vždyť dítě moje přestalo být dítětem a stalo se mi temnou hádankou. Již nehrávala malá Rimóni se svými družkami a žila nový, tajeplný život. Co den vystoupila na témě pahrbku za městem a seděla tam po celé hodiny. Tak tichý, snivě spanilý a zářící býval pak její obličej, jak hvězda večerní, jež vycházívá na nebi, by lidu hlásala, že nastal šabbat posvátný! Tam sedávala bez hnutí ve
