Marie P. Netaž se, toť více, než my víme.
Thamár. To slovo opět zničilo mladou moji naději. Však ne, vy z bázně před jeho nepřáteli skrýváte místo, kde se zdržuje. Ó povězte, kde jest! Marie, je-li ti památka sladká na onu noc, kde hlasy andělské hvězdné ticho nad zahradami bethlemskými jásavými hlasy přerušily, zvěstujíce, že syn tvůj zrozen, pak smiluj se nade mnou a řekni mi, kde jest!
Marie P. Ó duše ubohá! Slzy dusí hlas tvůj a tváře tvoje hoří. Já pověděla bych ti, kdybych věděla. Co trápí tě? Jsi unavena k smrti.
Magd. (vezme z římsy červenou nádobu z pálené hlíny). Zde pij, voda je chladná, přinesla jsem ji ze studánky a naházela do ní listy bylin vonných. Kdo jsi a co chceš mistrovi?
Thamár. Jméno moje Thamar jest, a žiju v Galileji. Ach, v celém našem zeleném údolí, kde v stínu granátů a pomerančů stojí dům mého manžela, nebylo ženy šťastnější nade mne! Ó chvíle blažené, vás nelze zapomenouti! Ty noci modravá, zářící hvězdami, buď požehnána, noci překrásná, v které vedli mne, chvějící se nevěstu, zahalenou v dlouhé závoje, květy věnčenou, při hudbě a svitu pochodní i v ten bílý dům, obehnaný plotem z nopálu, v němž v útlých hnízdech holubice ze sna broukaly! Bud požehnána, noci sladká,
