Jidáš (vynoří tvář ze křovin). Jak vábí mne to světlo, zářící z čela toho dítěte! (Kloní se nad hlavou Thamáry, by spatřil její dítě, ale paprsky vycházející z čela Rimóni udeří jej v tvář; zavyje a skácí se opět do křoví.)
Thamár (vyskočí polekaně), Na blízku bloudí divoka zvěř. Jak hrozný to hlas! Ó nohy spěchejte, a sílo moje neopouštěj mne! (Spěchá směrem k domu a zaklepá prudce. Jidáš plouží se nepozorovaně křovím za ní až k samému domu.)
Thamár (klepá na dvéře). Otevřte rychle ve jménu toho, jejž usmrtili na kříži. Klesám již slabostí a umírám strachem!
Petr (otevře). Kdo to?
Thamár. Pokoj vám! (Klesne na prahu; dvéře zůstanou otevřeny, tak že vnitřek domu opět viděti lze.) Co vidím? Oči tvoje jsou pláčem zarudlé, Marie, ale sladký úsměv září na tváři tvé. Ty netruchlíš, ty nesypeš si popel na hlavu, ty nerozrýváš líce nehty a nekvílíš jako poraněná laň? Což nezemřel syn tvůj na kříži?
Marie Panna. Ženo, zemřel na kříži, však žije. Přemohl smrť a vrátil se z, mrákoty, z které stezka nevede pro nohy smrtelné. Vstalť z mrtvých, ó můj syn!
Thamár. Buď blahoslavena, matko Ježíšova, pro velké toto slovo. On žije! Mluv, kde jest?
