hlásej velkou tuto zvěst! Ó kéž bych měla křídla archanděla, kéž hlas můj měl by sílu tura, kterého zdobívají olivovým věncem, když hrdého jej s pozlacenými rohy k svatému městu vedou k oběti! Zahučte to, větrové, a roznes to, vichřice: Kristus z mrtvých vstal a žije!
(Utíká a zastaví se u domu pod palmami, kde nyní již úplné světlo panuje. Udeří pěstí na dvéře domu, které se otevrou. Viděti vnitřek domu. Uprostřed síně na tmavém, široce rozprostřeném šatě leží Marie Panna s tváří zahalenou a opírá se o klečícího Jana. Po zemi a v tmavých koutech sedí několik postav, pohroužených v nejhlubší smutek.)
Petr (u dveří). Kdo ruší smutek toho domu?
Magdalena. Kdo mluví o smutku? Vstaň, Marie, matko mistrova, vstaň a odhoď roucha smutečná! Zastav proud svých slz na bledé tváři! Nakapejte vonného oleje na svá těla a vijte věnce z pestrých květů! On žije, žije! Kristus z mrtvých vstal a zjevil se mi! Nebesa otevřela se, by vešel ve své království, a poslušně vydala země, co jí nenáleží! Vy stojíte se zrakem udiveným? Vy nechápete? Vždyť pravím vám: on z mrtvých vstal, on žije, on zjevil se mi v zahradě! Mně! mně! mně se zjevil. Ó blaho bez mezí! (Vrhne se k nohám Marie Panny a Petr zavře dvéře, tak že vnitřku domu již vidět není.)
