sladší prý než onou na poušti, nasytí. Ty liché pověsti mne zlákaly, tím králem myslil jsem, že bude Ježíš, a rozhořčen a zklamán zradil jsem ho… Ach, kéž bych pohled jeho zapomenouti mohl, ten pohled hvězdný, jasný jako nebe, ten pohled plný slitování! Ta upomínka budí ve mně peklo! Ne, muka pekelná jsouť rozkoší u porovnání s peklem v srdci mém. Ó peklo, buď mi vítáno! V plamenech tvých najdu sladký odpočinek! Ó peklo, jak jsi vábné, muka tvá toť ráj! Ty tvrdá kůro země, která přístupu mi bráníš tam, kde Šeól hrozný se rozprostírá v mrákotě, chvěj se přede mnou! Kážu ti, bys pohltila mne! Ty neposlechneš? Nu, buď tedy zneuctěna hůře nežli nevěstka! Viz moje rty, ty proklaté, jež polibkem svým mistra zradily, ty rouhavé, ty bezectné, ty nyní zlíbají ti tvář!
(Vrhne se na zem, aby ji zlíbal; země se zachvěje a rozstoupí se, Jidáš spadne a octne se před branou pekel. Černý dým v nejdolejším patře se rozstoupí, plameny šlehají níže a níže a plazí se po skalnaté půdě, z které občas blesky vycházejí. Na trůnu, na který rudé jiskry prší, sedí Satanáš bledý a zasmušilý.)
Jidáš (připlíží se až k žhavé mříži, která peklo uzavírá). Jak krásný jest a bledý! Jak blesky boží hrdé jeho čelo rozryly! Satanáši, klaním se před tebou! Ty’s král, ty’s bůh! Vezmi mne k sobě, jsem tvým přítelem,
