zapadlo a nad kterými se kupila purpurová oblaka. Poustevník se zde nezastavil veda je ještě dále. Brali se úzkou chodbou do lůna skal, jak se zdálo, ale na konci chodby svítilo jako hvězda žluté světlo večerní, a když vyšli, viděli přátelé před sebou malé údolí, zelené a stinné, uzavřené a před větrem chráněné. Uprostřed rostla tam lípa, spanilá jako panna, a temný, snivý modřín objímal ji dlouhými větvemi, a koruny jejich prorůstaly se vzájemně a sklenuly se v baldachýn nad bílým kamenným hrobem, na který lípa vonné květy svoje sypala a nad kterým modřín se temně modral, a haluze jeho byly vzdušným kůrem, kde bez ustání ptáci zpěvy svoje šveholili.
„Pohledněte na tento hrob,“ pravil poustevník, a oba rytíři přistoupili blíže a zahleděli se v spanilou tvář ženštiny, jež vytesána z bílého mramoru tam ležela jako pohroužená v spánek hluboký. Cosi jako ten zpěv ptáků a jako ta vůně lípy táhlo jim srdcem při pohledu tom, a zraky jejich se setkaly a spočinuly pak tázavě na tváři poustevníkově.
„Popřejte mi sluchu,“ pravil stařec; „chci vám vypravovati o té, která zde svůj poslední spánek spí a blahé z mrtvých vstání očekává.“
Usedli si do vysoké trávy a poustevník jal se po krátkém mlčení takto vypravovati.
