zastrčili meče, zdravili se též a podávali si ruce a hleděli s jednoho z přátel na druhého. Podivení jejich bylo bez mezí, neboť nerozeznával již nikdo z nich Amise od Amila, jedině barva jejich koňů pomáhala jim při hádání; bez té byli by bez porady zůstali, neb totéž blankytné oko viděli u obou, tentýž bohatý proud zlatých vlasů visících do bílého čela, tutéž sluncem osmahlou, přespanilou líc. Ale rytíři nedbali udivených tváří svých manů, zahloubali se jeden druhému do hlubokého zraku, drželi se za ruce, a koně jejích se nesli hrdě v čele skvělého davu večerní krajinou dál. Brzy měli zelenou lučinu za sebou a octli se na lemu velkého, stinného lesa; hebký mech dusil nyní dusot četných kopyt, a čím více se hroužili do posvátného ticha velebného hvozdu, tím více mírnil se spěch ořů. Obrovské stromy zastupovaly každou chvíli cestu, a dlouhé stíny a náhlé blesky listí pronikajících paprsků plašily bojácná zvířata.
„Nebloudíme lesem?“ tázal se Amis, když dlouho byli jeli a stín se stával hustším a les divočejším každým krokem. „Kdo nám to poví?“
Tu zašustělo náhle křoví jako na odpověď, a vysoká, temná postava starého muže se z něho vynořila. Dlouhý černý háv splýval mu s ramenou až k bosým nohám, bedra jeho pásal hrubý provaz, dlouhá poutnická berla byla mu podporou. Obličej jeho byl temný, sluncem a větrem osmáhlý, vous a vlasy jeho
