Stránka:Zeyer, Julius - Román o věrném přátelství Amise a Amila (1919).djvu/13

Od západu valil se hustý oblak prachu, třpyt zbraní šlehal z něho jako blesky a dusot koňů duněl z něho jako dálná bouř. Blíž a blíže vznášel se oblak, zasáhl již pokraj kvetoucí lučiny ale tu vyřítil se náhle vítr z lesa. Stromy zahučely temný pozdrav za ním, v slunci zdřimlá sladkodyšná pole rozvlnila se polekaně pod mohutným vzmachem jeho křídel, a kvítka na lučině klonila pokorně vonné hlavy před burácejícím jeho dechem. Dvakráte zatočil se vichr na lučině, vyplašil zpěvné ptáky z útulně v trávě skrytých hnízd a vrhl se pak bojechtivě na vznášející se bílý oblak. Jako obraz krásou duši jímající se náhle žasnoucímu světu zjeví, když spadne temná rouška, jíž umělec své dílo zahalil, tak zjevil se na kvetoucí louce v žlutém jasu letního večera náhle rytíř Amis a skvělé jeho komonstvo, když spousta prachu větrem rozehnána k zemi klesla.