Je sobota po svaté Markétě, chýlí se k večeru. Pod vysokými, košatými stromy v královské oboře »Hvězdě« šeří se silně, jako by pod větvemi rozvěšoval široké, šedivé závoje.
Bylo po celý den nesnesitelné vedro, i zde v oboře bylo dusno, ale pojednou, s nastávající tmou, počínají se stromy chvěti, jako by je mrazilo. Lísteček vedle lístečku třepotá se jak v lehké zimnici, a chvílemi se nese všemi korunami stromů hluboké zašumění, podobající se táhlému vzdechnutí. V tomto vanutí je něco tklivého, lítostivého, skoro bolestného, jako by lesní velikáni tušili, jaký den jim nastává po tomto večeru, po dnešní noci….
Mají-li tyto stromy život, cítí-li — prožijí strašlivé dva dny o pouti Markétské, která se slaví první neděli a v pondělí po svaté Markétě v oboře »Hvězdě«. Rej k nepopsání zavládne v těchto místech, kteráž jindy obsazena jsou jen spoře malými skupinami výletníků. Podivná chasa valí se sem již od milého rána a rozlézá se jako odporný hmyz mezi stromy a houštinami. Podivné, zvyjevené, drzé, odulé, nabubřelé, vyžilé tváře naplňují prostranství, a tichým jindy vzduchem ozývají
