Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/150

Tato stránka nebyla zkontrolována
133


Ten, kterýž si sliboval, že bude »u basy« brajgl, byl Ferdinand Macek, takto rukavičkář, ale už asi dva. roky bez práce. »Ano,« říkával častěji v kruhu sobě rovných snažilů, »já se vtorn sedřu, ne? já kůži nesnesu, padá mně na prsala

Pepíkovi padá všecko na prsa, ať pracuje cokoli. je-li kameníkem, padá mu ovšem prach pískovcový na prsa; ale kdyby byl vodákem, padala by mu zajisté na prsa. i voda. l _

Protějšek Mackův, nedoučený knihař Pondělek, podíval se líně na Macka, jakoby chtěl říci: ještě toho nemáš dost? a pak zívaje odpovídal:

»já dnes nejsem štěnice 'na brajgl. Mě bolí drobečky, jsem ňák udřen, . . 'Raděj bych si hodil jedníka …« '

»Máš monajs[1]?« otázal se Macek.

»Moc ne, mně se tenhle tejden nic nehodilo …« odpovídal zdlouha Pondělek. _

»Tak nemel na such0,« řekl Macek odmítavě. »T0 bys nás chtěl vykuchatlu '

Pak se chopil sklenice, kterou právě na stůl postavil »basař«, hostinský, a. utřev okazováčkem levice pěnu, posouvl sklenici ke své sousedce a pronesl nedbale:

»Nalom, Pepo!« A

Byla to jeho milenka, kteráž přišla s Mackem zároveň. Byla dost kulatá, při těle, ale tvář nevábila příliš. její obličej byl nahnědlý, širší než vyšší, ústa široká s vynikajícími, skoro Černošskými rty, a. nad těmito nevábnými ústy trčel prosedlý nos. Oči ženštiny byly bezbarVé, líné, a v Odstávajících její uších zavěšeny byly křiklavé náušnice.


  1. Peníze; ale jindy také rozum.