116
Když jsem zasedl v lavici druhého dne dopoledne a když se Koňura obrátil zase do obecenstva, setkaly se naše zraky opětně. Tentokráte jsem vydržel a nesklonil hlavu.
Ale již to nebyl povědomý, měkký pohled onoho pana Koňury, s nímž jsem mluvíval. S podia upíralo se na mne dvé pichlavých, jedovatých očí, a obličej jeho, nyní jaksi ztvrdlý, strnulý, pokrýval se jízlivým, zlověstným výrazem. Jeho ostrý, bodavý pohled se přímo do mne zarážel. Vyrozuměl jsem z toho, že četl můj referát, a pokoušel se nyní, aby mne očima zavraždil.
Líčení končilo toho dne k večeru. Když se porotci odebrali ku poradě o svém výroku, nastala dlouhá přestávka. Dozorci vyvedli obžalované ze sálu, a Koňura uveden do předsíně, kde také obhájci a zpravodajové čekávají na výsledek soudu.
Stanul jsem blíže kamen a pohlédl jsem úkradmo několikráte na svého »dobráka«. Cítil jsem, že na mne upřeně pohlíží, ale kdykoli jsem zvedl hlavu, hleděl Koňura přímo před sebe jako strnulý. Jeho oči, druhdy tak dobrácké, byly nyní jako skleněné, jeho obličej ztuhl a sešpičatěl za ty dva dny, červeň prchla s jeho tváří a modravé rty se nyní rozčileně třásly. Lysá, hranatá jeho lebka působila odporně, zbavena vlásenky. Průběhem líčení pochopil jsem, proč ji odložil; chtěl poplésti svědky, aby jimi nebyl poznán, ale ta lesť ho nezachránila.
Byla to nyní hlava supí a dobrák pan Koňura byl v tom okamžiku zjev čistě kriminální.
Později, vcházeje opět do síně porotní, musil jsem jíti kolem »pana Koňury«. Teď zahleděl se zase na mne, ale tak cize, jakoby mne byl nikdy
