tečné a důležité, zvětralo a odumřelo, svět šel stále svou cestou, lidé stále chodili po něm, bez ohledu a starosti o budoucnost a vůbec o vše, mimo své vlastní já a svůj majetek, právě tak, jak si počínal pan Morris.
A ku podivu — pana Morrise by byl poděsil, kdo by mu to byl nastínil — po celém světě bylo rozprášeno množství lidí, v nichž proudila krev páně Morrisova. Právě tak, jak jednoho dne rozptýlí se snad životní síla, nahromaděná ve čtenáři této povídky, po celé naší zemi a smísí se s tisíci různých rodů měrou, jež vymyká se představě a vyšetření.
A mezi potomky tohoto pana Morrise byl jeden neméně rozumný a střízlivý, než jeho předek. Byl téže otylé, malé postavy, jako onen starověký muž z devatenáctého století, od něhož jeho jméno Morris — psal je Mwres — pocházelo; měl týž výraz lehkého opovržení. Byl rovněž na svou dobu zámožným člověkem, nemiloval novotářů, hloubalů o budoucnosti a nižších tříd, stejně jako starožitný Morris. Nečetl Times; v pravdě ani nevěděl, že Times kdy vycházely — tento podnik zapadl někde v jícnu uplynulých věků; avšak hlas fonografu, jenž k němu hovořil při ranní toilettě, mohl býti hlasem některého znova oživšího Blowitze, kdyby se zabýval světovými záležitostmi. Tento fonografický stroj byl tvaru a rozměrů hollandských hodin, na dolejší jeho části byly elektrické barometrické indikatory, elektrický zvonek a kalendář, automatický ukazatel schůzek, a tam, kde býval ciferník, zelo ústí trumpety. Bylo-li co nového, rozkřičela se trubka jako krocan: „Galloop, galloop,“ a vyvřískala své poselství jak jen trubka dovede řváti. Vyprávěla Mwresovi, zatím co se strojil, plnými, bohatými, hrdelními zvuky o všech událostech, jež se přihodily letadlům, která jezdila kolem celého světa, o nejnovějších návštěvnících módních lázní v Tibetu a o všech schůzích velkých monopolních společností minulého dne. Nepřál-li
