Stránka:WELLS, Herbert George - Podivuhodny pripad Davidsonovych oci.djvu/9

Tato stránka nebyla zkontrolována

Napadlo mi, že snad náhle oslepl. Obešel jsem stůl a položil mu ruku na rámě. Jakživ jsem neviděl zděšenějšího člověka. Odskočil ode mne a postavil se do obrané posice, maje tvář znetvořenu hrůzou.

„Velký Bože!“ vykřikl, „co to bylo?“

„To jsem já — Bellows. Jděte šípku, Davidsone!“

Poskočil, když jsem mu odpověděl a zíral — jak bych to řekl — zrovna skrze mne. Počal mluviti, ne se mnou, ale k sobě.

„Zde v plném denním světle. Ani místečka, kam se schovat.“ Rozhlédl se divoce. „Zde! Unikl jsem.“

Náhle se obrátil a naběhl střemhlav na veliký elekromagnet — tak prudce, že si, jak jsme později seznali, krutě pohmoždil rámě a čelist. Na to ustoupil o krok a zvolal skorem plačtivě: „Co se to, pro nebe, se mnou děje?“

Stál pobledlý hrůzou a třesa se mocně, svíral svou pravou rukou levou na místě, kde se srazil s elektromagnetem.

V té chvíli jsem byl poděšen a důkladně rozrušen. „Davidsone,“ řekl jsem, „nemějte strach.“

Zarazil se, slyše můj hlas, ne však již tak nesmírně, jako dříve. Opakoval jsem svá slova tónem jasným a pevným, jak jen jsem dovedl.

„Bellowsi,“ pravil, „jste to vy?“

„Nevidíte, že jsem to já?“

Zasmál se.

„Nevidím ani sama sebe. Kde to čertu jsme?“

„Zde,“ řekl jsem, „v laboratoři.“

„V laboratoři!“ odpověděl zmateně a přiložil si ruku na čelo.

Byl jsem v laboratoři — než se zablesklo, ale ať visím, jsem-li tam dosud. Jaká je to loď?“

„Není tu lodi,“ řekl jsem. „Mějte rozum, starý brachu.“